Závislost na noiru / Sugar
Detektiv John Sugar jako by z oka vypadl Philipu Marlowovi, Jaku Gittesovi či Samu Spadeovi a jeho analytická přesnost zase připomíná Sherlocka Holmese. Profesionální, diskrétní a v luxusních oblecích chodící soukromé očko sama sebe vědomě stylizuje do protagonistů klasických noirů, ať už jde o ježdění retro automobilem nebo popíjení drahého alkoholu. Od archetypálních drsňáků ale přejímá jen vnější atributy a svým chováním se od nich drasticky odchyluje. Ačkoli se pohybuje na tenké hraně legality, má jasné zásady. Nechce využívat násilí, zbraně ani zastrašování. Lidem na pokraji možností finančně pomáhá a volný čas tráví takřka výhradně sledováním filmů, především těch z období klasického Hollywoodu. Filmové médium je pro něj nástrojem empatie a ovlivňuje jeho prožívání – na základě fikčních příběhů jedná v reálném světě. Ačkoli si uvědomuje jejich iluzorní podstatu, jakoby nedokázal mezi filmem a skutečností načrtnout tlustou dělící čáru.
Seriál Sugar (Apple TV+) pojednává právě o téhle vzájemné prostupnosti života a filmu. Pod rouškou kriminální zápletky vede k polemizování nad tím, jak lidský život ovlivňuje kinematografie. A ukazuje, že film něj není jen únikovou zábavou. Má sílu ovlivňovat náš život a zkreslovat realitu. Díky filmovým hrdinům si lze vytvářet či dotvářet identitu, přejímat jejich specifické vlastnosti či vystupování. Jak sám Sugar o sledování filmů poznamená – je to závislost.
Hlavní protagonista na začátku seriálu přijímá zakázku od filmového mogula staré školy Jonathana Siegala, jehož rodina je v Hollywoodu jedna z nejvlivnějších. Siegelova vnučka Olivia s drogovou minulostí náhle zmizela a Sugar ji má za úkol vypátrat. Pro hrdinu je případ atraktivní i proto, že sám je vášnivým cinefilem. Jak se propadá stále hlouběji do prohnilých struktur Hollywoodu, odhaluje temnou a zamlčovanou minulost Siegelových a zjišťuje, že linie celého případu souvisí i s jeho osobním životem a původem.
Tvůrci portrétují prosluněné Los Angeles jako město, jehož morální ideály lze hledat pouze ve filmech. Skutečnost je prorostlá zlem. Představitele Hollywoodu, jakožto dlouhodobě zkostnatělé a elitářské instituce, ztělesňuje právě rodina Siegelů, kterým projde vše. Ať už jde o přehlédnutí vstupu malého chlapce do kasina či přehlížení trvajícího zneužívání žen. Nátlak a dvojí metr jsou zametané pod načančané koberce a když už se objeví někdo, kdo chce proti nerovnému jednání a zneužívání vystoupit, je umlčen. Hodnoty neexistují, určujícím měřítkem je kapitál. Únos Olivie je jen špičkou ledovce a pod slupkou detektivního případu leží bolestivá minulost a stovky zmařených životů.
Dekonstrukce na Sunset Boulevardu
Zatímco Sugar sbírá střípky k případu, divák z podobných fragmentů postupně odhaluje, co je vlastně zač samotný detektiv. Ačkoli provází seriálem vnitřním monologem, svou minulost nikdy nezmíní. Postupně se skrze osudy lidí zapletených do případu dostávají na povrch i informace o jeho osobnosti a jde složit portrét muže, který je mnohem neproniknutelnější, než by se dalo čekat. Není totiž jasné, zda sledujeme opravdu jeho, nebo jen personu, již si sám vyfabuloval. Do vnímání světa protagonisty se díky asociativní střihové skladbě promítají pasáže z noirových filmů jako Kiss Me Deadly, Sunset Boulevard, Hluboký spánek či Pojistka smrti. Kamera se ale zároveň často nervózně třese či trhaně zoomuje, několikrát snímá přes odrazy, odlesky nebo skrze průhledné nádoby. Neustále navozuje znepokojivý pocit a ukazuje, že protagonisté a postavy okolo hlavního hrdiny něco skrývají.
Seriál by se dal popsat jako neoformalistická hra. Tvůrci vybízí k polemice s kauzalitou, kterou se sám Sugar kvůli fascinaci hollywoodským vyprávěním snaží všude hledat. Se znalostí noirových filmů máme neustále tendenci předpovídat, k jakému z narativů se tvůrci přikloní, od jakého se odchýlí, který případně obrátí. Fascinující hra s žánrovými konvencemi a povahou panoptika prolhaných postav nechává hádat, kdo bude ústřední femme fatale, jakou rozervanost v sobě nejednoznačně definovaný hrdina ponese, o jaký zločin tu tedy v závěru vlastně jde, kdo jej má na svědomí a zda jde vůbec vyřešit…
Předkládané nuance a náznaky pak tvůrci zužitkují v závěrečných dvou epizodách, kde propojí zdánlivě dva neslučitelné žánry. Vše však dává perfektní smysl a nejde o nahodilou snahu o efekt. Přesto bude Sugar nejspíše iritovat, především právě kvůli zvratu k závěru série, který zcela mění perspektivu. Vadit může i jistá neukotvenost či rozkročenost napříč filmovou řečí i tématy. Stylisticky se tvůrci neoddávají pouze eklektickému pastiši a kombinují dnes již archaické prostředky, jako vnitřní monology protagonisty, rozsáhlé a časté dvojexpozice nebo zádumčivě potemnělý hudební podkres dechových nástrojů, s moderním a záměrně nedokonalým snímáním a dynamicky těkavým střihem.
Často se stříhá přes osu, záběry z ruky jsou propleteny se statickými, aniž by jejich střídání mělo jednotný řád, tvůrci využívají flashforwardů, prolínají vícero konverzací v odlišných časech dohromady. Dekonstrukce vycizelovaného a srozumitelného hollywoodského stylu prostupuje takřka každou scénu. Pokud však na postmoderně rozehranou partii přistoupíme a propadneme se do ní stejně, jako uhrančivý a mistrně ztvárněný protagonista do bolavého světa lidského zla, vyjeví se před námi jedna z nejpodnětnějších sérií, které byly ve streamingové éře pod hlavičkou digitálních gigantů vytvořeny.
Sugar. Vytvořil: Mark Protosevich, režie: Fernando Meirelles, Adam Arkin. USA 2024. Apple TV+