Věčnost ve filmech / Dokonalé světy Wima Wenderse

6. 5. 2024 / Petr Fischer
portrét
Placený

Filmoví režiséři a režisérky se nestávají světovými hned tím, že natočí vynikající film. Jejich otisk v dějinách se prohlubuje a zvětšuje až tehdy, když se jasně a výrazně projeví jejich styl – vidění, mluvení, výpovědi, filmové myšlení. Něco, co tu ještě nebylo a co bude vždy jenom jejich a čeho si také jako výhradně jejich všimneme. Styl není v tomto případě precizně vycizelovaná forma, kterou tvůrce vystavuje světu, nýbrž spíše vnitřní naladění a osobní nastavení či existenciální postoj. Tak a tak se vztahuji k realitě, toto jsem já, můj film je totéž, co můj svět. Film světového režiséra většinou poznáte na první pohled – toto je Buñuel, Trier, Almodóvar, Scorsese, Haneke, Forman, Nolan… a pak dlouhá řada těch ostatních.

U ikony „nezávislého“ evropského filmu, německého režiséra Wima Wenderse, to platí dvojnásob. Jeho filmy totiž od počátku vycházejí z jakési existenciální opuštěnosti, kterou režisér drží až do svého posledního snímku Dokonalé dny (Perfect Days). Wenders miluje dílo spisovatele a filozofa Alberta Camuse. Francouzský existencialista, který vždy odmítal, že by nějakým existencialistou byl, rezonuje ve Wendersově světě neustále. Režisér se k tomu přiznává, ale vlastně by vůbec nemusel, protože...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Jane Campion

152 / květen 2024
Více