Oscary 2024: This Barbie Is Subversive. Or Is She? / Barbie
Ikonická umělohmotná panenka oživla v rukou autorky, která byla dosud spojována s nezávislým filmem a feministickou perspektivou. Greta Gerwig vyslala Barbie do reálného světa, aby se vyrovnala s depresí a celulitidou. Jaké sdělení ale růžová odysea přinesla? Stala se z plastové blondýny emancipovaná hrdinka, anebo jen posloužila jako drahá reklama pro jejího výrobce?
Barbie se každé ráno probouzí s dokonalým make-upem v dokonalé posteli v dokonalém domě v dokonalé zemi jménem Barbieland, kde neexistují starosti, vrásky ani diskriminace. Barbie se baví s ostatními barbínami, které buď opanovávají všechna místa u ústavního soudu či s lehkostí vykonávají důležité funkce a profese, za něž vyhrávají Nobelovy ceny. Každá z nich má po boku jednoho Kena, který ji bezmezně obdivuje a doslova žije jenom pro ni. Jediný náznak nespokojenosti lze vyčíst z tváře Kena, jehož povoláním je „jenom pláž“ a který se cítí být svou drahou polovičkou neprávem přehlížený.
Zatímco úvodní třetina snímku se nese v limonádové náladě podpořené oslňujícími růžovými barvami, energickým soundtrackem a popkulturními odkazy, když začnou titulní postavu najednou obtěžovat myšlenky na smrt, získá film nenadále existenciální nádech. První závan chmur (a zploštění chodidel) v Barbie vyvolá silnou krizi identity, kterou má údajně vyléčit jen výprava do paralelní reálné reality za její lidskou majitelkou.
Tento vesmír Gerwig (společně se spolutvůrcem Noahem Baumbachem) využívá k ilustraci protikladných společenských modelů a načrtnutí propastného kontrastu mezi matriarchální utopií, z níž Barbie s Kenem přijeli, a žitou skutečností, kde vládne striktní patriarchát. Hlavní postava je v reáliích amerického velkoměsta konfrontovaná s projevy sexismu a zároveň s neblahou pověstí, k níž přispěly dekády prodeje hračky s nerealistickými tělesnými proporcemi a povrchními ambicemi. Pro nejmladší generaci ve filmu už není pouze passé, ale je dokonce důvodem zpomalení progresu emancipačního hnutí a oslavným symbolem fašistického systému. Podobné momenty, kdy na sebe naráží opravdové životní zkušenosti žen a idealizované představy o nich ztělesněné v siluetě panenky, slouží nejprve k nabízejícímu se zesměšnění genderových stereotypů, ale primárně nabízejí firmě Mattel příležitost vyjádřit se k vlastní problematické minulosti. Když vypravěčský hlas Helen Mirren v úvodu ironicky oznamuje, že vynález Barbie odstranil všechny překážky feminismu a boje za rovnoprávnost, nejde o nestoudné vychloubání, ale tvrzení, skrze které Mattel může odsoudit dřívější chyby a očistit vlastní jméno, aniž by značka ztratila na zvučnosti. V tomto částečně alibistickém smyslu funguje i samotný výběr zpracovatelek příběhu – společnost čelící kritice z prodeje sexistických figurek najala autorku originálních feministických interpretací, a to jak v hereckých rolích, tak v pozici režisérky a scenáristky.
Gerwig dříve excelovala coby poťouchlá protagonistka mumblecore filmů vrcholící v moderní klasice Frances Ha, kde se ústřední love story neodehrávala mezi romantickými partnery, ale dvěma celoživotními kamarádkami. Ve svém coming-of-age debutu Lady Bird tvůrkyně sledovala trapnosti dospívání pohledem svérázné středoškolačky, která chce udělat díru do světa, jen ještě neví, s čím přesně. V dalším titulu se pustila do aktualizované adaptace Malých žen, z nichž ubrala na literárnosti a nahradila ji téměř dětskou hravostí a autentickou dynamikou ženského kolektivu. Do všech jmenovaných děl se propisuje rukopis odzbrojující civilnosti. Pro tento výjimečný emocionální realismus však v umělohmotném a všeobecně přepjatém Barbielandu nezbývá sebemenší prostor, a tak se režisérka připravila o možnost ukázat svoji nejsilnější stránku.
Jakkoli se Barbie prezentuje jako holčičí antiteze k mainstreamovým blockbusterům s hypermaskulinními hrdiny, která by divačkám napříč všemi věkovými skupinami nabídla alternativu bližší jejich zkušenosti, značná část děje se točí kolem Kena a jeho zhrzeného ega. Většina potěšení ze sledování filmu i jeho humoru totiž čerpá z překlopení stereotypních zobrazení mužů a žen tak, že pokolení Kenů je tentokrát okrasným prvkem, který se má hodně usmívat, moc nemluvit, a hlavně nic neřešit. Pro Kena je proto skutečný svět vysvobozením z podřadné role a především návodem, jak vybudovat vlastní patriarchální společenství v Barbielandu. Panáček se tak nejprve pustí do rekonstrukce své mužnosti skrze kožichy, pivo a golf, čímž se z věrného přítele promění v motivačního řečníka alfa samců šířícího mezi druhy evangelium mužské nadřazenosti. Ken jako by se nechtěl spokojit s vedlejší rolí a stává se uzurpátorem femikomunitního safe space i filmové stopáže, když jeho ublíženost přeroste v jediná dvě muzikálová čísla, která snímek nabídne. Ryan Gosling v nich i přes zřetelnou nadsázku nicméně působí, jako by hrál v úplně jiném filmu než jeho herecké kolegyně – jeho výrazová křeč plná grimas působí absolutně nepatřičně. Obzvlášť vedle Margot Robbie, jež zvládá do zprvu vyprázdněně optimistického pohledu postupně vnést záblesky nově objevených emocí a lidských strachů.
Je tedy adekvátní mluvit o filmové Barbie jako o nastupující feministické ikoně? Respektive, je vůbec fér pokládat takovou otázku u snímku produkovaného podnikem, který přes šedesát let těží z prodeje panenky s tak závadnými proporcemi, že by její tělo ani neuneslo hlavu? Odpověď na obě otázky bude spíše záporná. V prvním případě Barbie přináší osekanou verzi girlbossing feminismu, který dokáže zachránit všechno lidstvo i plastelínstvo, vypadat u toho dobře, a ještě uštědřit nejmladšímu publiku lekci z dějin boje za emancipaci. V druhém případě je fascinující pozorovat, jaké rány si Mattel nechá na oko uštědřit, aby se stihl připojit na „správnou stranu společenské diskuse“. Když se hrdinka ocitne přímo v sídle firmy, čeká ji kulatý stůl obklopený staršími bílými muži s ďábelským šéfem v čele, kteří v každé další scéně prokazují svoji absolutní neschopnost. Někdy zas vypravěčka zmiňuje, z jakých edic se vyklubaly nesmazatelné přešlapy (Sugar Daddy Ken nebo figurka s nafouknutelným poprsím). Gerwig ale zároveň nikdy nepřekročí hranici krabice, v níž si koncept Barbie od výrobců vypůjčila, a sarkastické metakomentáře Helen Mirren drží na minimu. Mattel zkrátka vsadil na postironickou kampaň, která jim umožňuje ostentativně odmítnout paternalistickou ideologii schovanou za historií firmy, a současně na tomto gestu postavit zbrusu novou image vyhovující soudobému korporátnímu étosu. Nakonec nejde o nic jiného než sofistikovaný rebranding značky, která se snaží stíhat pokrok feministického snažení tak, aby nepřišla o „poučené“ zákaznice. Tahle Barbie totiž ví, co znamená rovnost příležitostí, druhá směna a skleněný strop. A když si ji pořídíte, budete to vědět i vy a vaše liberální dcera!
Výsledkem pohádky s ponaučením, že Barbie může být všechno a že to všechno může znamenat i úplně obyčejnou holku na cestě ke gynekologovi, je tedy úspěšná transformace její představitelky ze zastaralé podoby feministky do aktuálnějšího provedení. Stále tím však na ženy uvaluje nutnost následovat trendy a vylepšovat se podle poslední módy. Jen už nejde tolik o látky, ale politické ideje. Přitom se jeden americký trhák s příkladnou ženskou hrdinkou právě odehrává přímo v útrobách Hollywoodu. Zatímco tahle Barbie bojuje za větší příjmy z tržeb pro korporát, jedna černovlasá zrovna stávkuje v čele odborů a vyjednává lepší podmínky pro své herecké souputníky. A je přímo k pohledání.
Barbie
USA 2023, režie: Greta Gerwig, scénář: Greta Gerwig, Noah Baumbach, kamera: Rodrigo Prieto, střih: Nick Houy, hudba: Mark Ronson, Andrew Wyatt, hrají: Margot Robbie, Ryan Gosling, America Ferrera, Kate McKinnon, Issa Rae ad., 114 minut, distribuce: Vertical Ent. (premiéra v ČR 20. 7. 2023)
