Kulantně extravagantní restart / Berlinale 2023
Loňské Berlinale se konalo na eskalující vlně omikronu. Tehdejší mimořádná úzkost se zrcadlila i v řadě soutěžních snímků, které se výrazně posunuly od tradičně ideologicky progresivních filmů, jež berlínský program charakterizovaly, k příběhům dostředivým, soustředěným na sledování vztahů v rodině či mezi partnery. Letošní první zcela postpandemický ročník nazval umělecký ředitel Berlinale Carlo Chatrian „restartem“. Překvapivě to nebyl jen bonmot, ale i funkční interpretační klíč k mnohým soutěžním titulům, jež letos doplnily také dva animované filmy a jeden dokument. Do většiny z nich totiž skutečně pronikla předtucha (ne-li přímo diagnóza) konce stávajícího životního konceptu a nutkavá potřeba hledat jiný, v němž budeme zohledňovat svět v jeho rozmanitosti, prosté zbytečné normalizace.
O znovuoživení značky Berlinale svědčila jak sociální angažovanost, tak i velká gesta. Od plošného zavedení veganského občerstvení do účelového rozdávání cen. Zároveň doznal vcelku zajímavých kontur akcent na zrovnoprávnění žen, který Berlinale vyhlásilo v roce 2019. Z předsevzetí narovnat historickou křivdu ve filmových profesích na ideálních 50/50 se dalo nabýt dojmu, že budou tituly vybírány podle zmíněných kvót. Vedení festivalu se rozhodlo nepostupovat paušálně a zaujalo vlastní strategii k vyváženému rozložení genderových sil napříč porotami i sekcemi.
Z devatenácti soutěžních filmů celkem šest natočily ženy a přibližně dvou třetinový poměr v jejich neprospěch byl zachován i mezi vítěznými snímky – a to včetně všech hlavních ocenění za nejlepší film, režii i obě ceny poroty, které šly do mužských rukou. Tento fakt by se v dnešní hyperkorektní době určitě neobešel bez výhrad a dost možná by si festival vysloužil nařčení ze šovinismu. V případě Berlinale problematizován nebyl nejspíš proto, že porotu naopak tvořilo pět žen a dva muži, což – zdá se – zmenšilo morální závazek či společenský tlak na genderově spravedlivé přerozdělení cen. Tým předsedkyně poroty, hollywoodské herečky Kristen Stewart tvořila mimo jiné loňská držitelka Zlatého medvěda Carla Simón a také o poznání experimentálnější autoři jako Radu Jude či Valeska Grisebach. Kulantní řešení (týkající se složení většiny porot) však přivádí k úvaze nad tím, že jestli si převážně mužské poroty musí dávat pozor, komu ceny přidělují, a ty většinově ženské mají volbu svobodnější, pak možná v úporné snaze o nápravu jedné diskriminace slepě kultivujeme další. Společně porota rozdělila ceny filmům, které povětšinou v průběhu festivalu nikterak nedominovaly hlasování kritiků, ať už v časopise Screen nebo žebříčku FIPRESCI. Jejich finální rozhodnutí proto působilo poněkud extravagantně, ačkoli se mu při hlubším zamyšlení nedala upřít jistá koherentnost.
Zařazování dokumentárních filmů do soutěžních sekcí velkých festivalů se dávno stalo znakem dramaturgické uvědomělosti. Těžké covidové roky a nesnesitelná bolest z války jakoby zviditelnily propast mezi záznamem reality (při všem vědomí pasti dokumentární „autentičnosti“) a vybájenými strastmi fikčních světů. V humanistickém apelu, který mocně rezonuje napříč festivaly, se jen opravdu přesvědčivým hraným filmům podaří přebít „bezprostřední“ dokumentární naléhavost. Tuto tendenci potvrdil nejen vítězný snímek posledních Benátek Všechna ta krása a zabíjení Laury Poitras, ale i Zlatý medvěd pro dokument Sur L´Adamant (Na lodi Adamant). Jeho režisér Nicolas Philibert (74) nás zavádí do samotného srdce Paříže, kde kotví titulní koráb, alias denní stacionář pro lidi s duševními poruchami. Na této obrazné Noemově arše obětavě slouží personál, jenž nevnímá psychické problémy jako stigma vyřazující lidi z běžného života a nabízí klientům kreativní činnosti podporující důstojnost a duševní zdraví. Prohlášením Philibertova snímku za nejlepší soutěžní film porota jasně zpochybnila pojem normality, kterou ostatně postpandemicky zjitřená společnost relativizuje čím dál aktivněji.
Ačkoli i další francouzský snímek Le grand chariot (Velký vůz) mnohdy vycházel ze skutečnosti, jeho forma i sdělení byly natolik mrtvolné, že je neresuscitovalo ani udělení ceny za režii s diskutabilní formulací za svěžest a hravost autorova ducha. Zasloužený sedmdesátník Philipp Garrel v něm vypráví historii třígenerační rodiny loutkařů, která po nenadálé smrti svého hlavního člena ztrácí vedení a pomalu se rozpadá. Snímek by teoreticky mohl být nosnou společenskou alegorií. Ale o tu autorovi zjevně nešlo. Pro něj není loutka vděčnou metaforou lidstva, kterému je třeba vdechnout život a správně je jím provést. Jeho ambice se vyčerpávají banální konstatací o mizejících tradicích a úsilí směřuje hlavně na co nejužší provázání příběhu s osobním (až intimním – jak můžeme vyčíst z některých známých mediálních skandálů) životem slavné Garrelovy rodiny. K jejímu mikrosvětu odkazuje i to, že režisér psal scénář k filmu s manželkou, obsadil do něj tři vlastní děti, a věnoval ho svému otci, který kdysi s loutkami pracoval. Problém filmu ale nespočívá v jeho explicitní autobiografičnosti. Problematická je jeho naprostá tvůrčí impotence, jíž navzdory dostává Garrel cenu za režii. Literární dialogy, nadužívání voice-overu, který pronese jen to, co vzápětí uvidíme, ilustrativní vizuál a dramaturgické lapsy, které prozrazují porodní problémy titulu (na jehož 95 minutách nakonec spolupracovali čtyři scenáristé), nesvědčí o svěžesti ani hravosti. Zato potvrzují urputnou vášeň berlínských dramaturgů pro francouzské matadory, kteří tu často – jako loni Claire Denis nebo před třemi lety François Ozon - získávají ceny za tituly (i v rámci své filmografie) zcela podružné.
Zdánlivě na podobném schématu tří generací a konce velkých rodinných tradic se odvíjí i snímek Portugalce Jõaoa Canijó (65) Mal viver (Špatný život), odměněný Cenou poroty. Dvouhodinový portrét destruktivních vztahů mezi babičkou, matkou a dcerou, které vedou starý butikový hotel, přibližoval svět depresivních trpících žen neschopných empatie, jejichž každý pokus o vzájemné sblížení jen více zraňuje a způsobuje o to bolavější odcizení. Distingovaná krása záběrů podtrhující uzavřenost postav by sice neudělala ostudu v žádné galerii moderního umění, nicméně v kombinaci s neproduktivně traumatizujícím obsahem nakonec zaujala v žebříčku kritiků úplně poslední místo (v těsném závěsu za snímkem Phillipa Garrela). Film o toxické feminitě ale zřejmě představuje pro Carla Chatriana zásadní téma, když do paralelní soutěže Encouters zařadil druhou část režisérova diptychu s názvem Viver mal (Žít špatně). Tento titul – opět na dvouhodinové stopáži – přibližuje disharmonické vztahy hostů ze stejného hotelu.
Oproti narativně rozvleklým, úmorně sebestředným titulům, jež tvořily dobrou polovinu soutěže, působil nový film Christiana Petzolda Roter Himmel (Rudé nebe) bezmála jako zjevení. Snímek o čtveřici přátel, kteří se ocitají na životní křižovatce, kdy se před nimi budoucnost buď otevře, nebo navždy zavře, úspěšně skloubil divácký potenciál s rafinovaně vystavěnou narací. Petzold se sebevědomě pohybuje mezi buddy filmem, thrillerem a komedií, dokázal prolnout romanci s environmentálními tématy a v závěru gradovat tragické ladění, načež se v epilogu znovu žánrově proměnit. Druhá část tzv. trilogie o lásce a kreativitě (první byla Undine, 2020), líčí tvůrčí krizi začínajícího spisovatele jako bytostnou zaslepenost, tragickou nezpůsobilost vnímat svět kolem sebe, z čehož plyne i neschopnost ho umělecky zpracovat. Oslava každé minuty života, jako by měla být poslední, byla zřetelně pozitivním poselstvím, které bylo odměněno Velkou cenou poroty. V tomto jediném případě se zájem poroty konečně prolnul s preferencí kritiků.
Zato herecká ocenění dvou představitelek transrolí lze vnímat spíš než v řemeslném ohledu jako společenské gesto podpory queer komunity, v jejíž prospěch promlouval i vizuál festivalu. Na něm vedle sebe družně sedí lidé různé rasy, věku i genderu. V jeho duchu byla zvolena (historicky nejmladší) předsedkyní poroty Kristen Stewart (32), queer ikona, která svou přiznanou bisexualitou prošlapuje (nejen v Hollywoodu) cestu coming outu mnohým váhajícím. Berlinale už před dvěma lety zavedlo genderově nevyhraněnou cenu za herecký výkon, který je prostě jen hlavní a vedlejší bez ohledu na specifikaci pohlaví. Tu vedlejší získala trans osoba Thea Ehre za sporný výkon ve filmu Bis ans Ende der Nacht (Až do konce noci), a tu hlavní Sofía Otero, která ve filmu 20.000 especies deabejas (20 000 druhů včel) zosobnila osmiletého chlapce, který se cítí být dívkou, na což jeho rodina reaguje s různou mírou pochopení. Výrazných dětských protagonistů jsme za poslední léta rozhodně viděli víc (z letošních např. dívku z mexického filmu Totém, která přivyká blízké smrti otce), přesto nikdo z nich neodešel se Zlatým medvědem. A nestalo by se tak asi ani letos, kdyby se Kristen Stewart nerozhodla otevřít bránu minoritám, které dosud na své celospolečenské přijetí marně čekají.