Když se člověk rozbije / Kousek nebe

Dva dosavadní filmy švýcarského režiséra Michaela Kocha se od sebe nemohou stylem ani tématem více lišit. Debutová Marija (2016) je velkoměstským sociálním dramatem z multilingvního babylonu kdesi na území Německa, kde si přistěhovalci z různých koutů světa klestí cestu potravním řetězcem každodenním vzájemným vykořisťováním. V sobeckém prostředí poznamenaném prekérními podmínkami se předává pravidlo, že kdo nestihne včas podrazit ostatní, bude na cestě za svým hmotným zabezpečením nemilosrdně vykolejen. A kdo by snad ve chvilce slabosti poklesl k milostnému citu či přátelskému gestu, může se těšit na nelibé vystřízlivění do reality pouličních vztahů. Nejen při scéně policejní přepadovky na stavbě vytane na mysli už poněkud zprofanovaný styl bratří Dardennových – hektická observace registruje zpoza zad hrdinky její věčné pendlování mezi pracovními revíry a hledí si přitom zejména obrazů tvrdého vymáhání, zdráhavého vydávání, nedůvěřivého přepočítávání a nervózního přemisťování hotových peněz z jedné záchodové nádržky do druhé.

Ve svém druhém filmu Kousek nebe, oceněným Stříbrným medvědem na Berlinale 2022, se Koch chopil jiné hojně užívané metody artové observace. Klopýtání v těsném závěsu za Marijou nahradil...