Kouzlo filmových manifestů
Na konci června, těsně před začátkem MFF Karlovy Vary, kde byl v soutěži uveden jeho debut Hranice lásky, zveřejnil režisér Tomasz Wiński manifest Nová česká intimita. Text kritizující stav českého hraného filmu, vyznačujícího se podle autora opatrností a nevýrazností, měl přitáhnout větší pozornost k jeho snímku i k tvorbě kolegů Šimona Holého a Terezy Vejvodové, jež spojují jak frustrace z nastavení systému, tak tvůrčí principy – hlavně zájem o intimitu. „V Česku se toho moc neděje, ale uvnitř Čechů se toho děje hodně. Potlačované emoce, vytěsněné, nepohodlné podvědomé obsahy, temná zákoutí našeho nitra. Tohle je nepopsané teritorium, terra incognita, kterou současná česká kinematografie programově ignoruje jako nepodstatné téma.“ (Manifestu i Wińského filmu jako jeho manifestaci se dotýká report Janise Prášila z LFŠ). Ať už s Wińského manifestem souhlasíme či nikoli, vplul do silného proudu jedné dějinné tradice – tradice filmových manifestů.
Manifest je pozoruhodnou součástí dějin filmu. Patří k nim víceméně po celé 20. století – futuristé vzývající nacionalismus a destrukci se už v roce 1916 chtěli rozloučit se starým uměním a světem, volali po osvobození filmu, který by umožnil „rozkládat a skládat vesmír“ podle toho, jak se jim zamane. Přes manifesty se tak dají dějiny kinematografie napsat – a to napříč kontinenty, protože vznikaly od Latinské Ameriky po Asii, od Evropy po USA.
Dobře zformulovaný manifest má v sobě kouzlo, přitažlivost. Coby z definice příklad radikálního psaní a uvažování naléhá a srší energií. Volá po nové budoucnosti, změně. Touží se oddělit od existujícího a nabídnout jinou vizi estetiky, stylu, politiky, postavení umělce, uspořádání filmového průmyslu či role filmu ve společnosti. „Starý film umřel. Věříme v nový,“ deklarovali autoři oberhausenského manifestu v roce 1962. „Dogme 95 je záchranná akce!“ volali dánští režiséři Lars von Trier a Thomas Vinterberg o tři dekády později a nešetřili přitom nové vlny šedesátých let, které sice slibovaly změnu, ale staly se podle nich samy buržoazními.
Manifesty napsali Dziga Vertov, Jean Vigo, Satjádžit Ráj, François Truffaut, Maya Deren, Stan Brakhage, Jean-Luc Godard nebo Jan Švankmajer. Manifesty hrály roli pro emancipaci národních kinematografií i vymezování stylu. „Žádný film nemůže být příliš osobní. Obraz mluví. Zvuk zesiluje a komentuje. Velikost je nepodstatná. Dokonalost není cíl. Postoj znamená styl, styl znamená postoj,“ psali Lorenza Mazzetti, Lindsay Anderson, Karel Reisz a Tony Richardson v manifestech Free Cinema v letech 1956–1959. Přeborníkem je pak Lars von Trier. Vedle Dogme 95 napsal další čtyři – Manifest I, II a III: Přiznávám se! (1984/87/90) a dokumentární Manifest Defocus (2000).
Pro tvůrce ze zemí třetího světa – ve druhé půli 20. století sovětský termín pro dekolonizované země Latinské Ameriky, Afriky a Asie – byly manifesty často politickými nástroji. Militantní, revoluční, osvobozenecké a sepsané s cílem bránit či budovat domácí kinematografii, zlepšit její podmínky a usměrnit její užitečnost pro domácí publikum. Ve slavném manifestu Estetika hladu (1965) například brazilský režisér Glauber Rocha kritizuje koloniální pohled „civilizovaného“ světa. Zatímco tvůrce z Latinské Ameriky mluví o obecné mizerii, člověk zvenčí „kultivuje chuť po té samé mizerii, ne jako tragický symptom, ale jen jako formální element pole jeho zájmu“.
Manifesty jsou zajímavé samy o sobě jako artefakty, jako dokumenty stavu kinematografie, přemýšlení o ní a jejího promýšlení ze strany výrazných osobností v konkrétním historickém časoprostoru. Neméně pozoruhodné je, co se děje po nich. Co se mění, co – pokud něco – dokážou změnit. Nová česká intimita je mladá, na pojmenování případné změny je brzy. V mezičase je ale dobré mít na paměti, co napsal v roce 2008 ve svém Manifestu filmového remodernismu režisér Jesse Richards: „Umělecké manifesty, navzdory dobrým úmyslům jejich autorů, je třeba vždy brát ,s odstupem’, praví klišé, protože jsou výsledkem ega, předsudků a obyčejné ignorance a hlouposti těch, kdo je píší. (…) Zdravá opatrnost vůči manifestům je pochopitelná a podporovaná. Nicméně, myšlenky, které zde předkládám, jsou myšleny upřímně a s nadějí, že budou inspirovat a měnit druhé, stejně jako mě.“