KVIFF: Dějiny za dveřmi
Po osvěžující Okupaci (Michal Nohejl, 2021), jednom z kriticky nejoceňovanějších filmů loňska, přispívá do kolonky reflexí národní historie s výraznou stylizací a konceptuálním řešením také Beata Parkanová, jejíž Slovo se letos uchází o Křišťálový glóbus. Vynechávajíc nesčetněkrát exploatovanou ikonografii roku 1968 uzavírá režisérka a scenáristka drama mezi čtyři stěny, uvnitř kterých sleduje, jak se změna politického klimatu podepisuje na vztazích a psychice rodiny provinčního notáře. Dramatu nechybí inscenační vkus a hutná atmosféra, svoji pozornost však rozmělňuje a nerovnoměrně rozděluje mezi několik načrtnutých, ale nezužitkovaných témat.
Václava (v podání Martina Fingera) si jeho okolí v práci i sousedství považuje za vyhlášenou čestnost a dobrosrdečnost. V záležitostech rodinných rozepří vždy pomáhá těm nejzranitelnějším, ke všem se chová s úctou a je navíc vzorným manželem a starostlivým otcem. Jeho manželka Věra (Gabriela Mikulková) pokládá péči o rodinu za životní poslání, muži i dětem proto podstrojuje se zarputilostí hraničící s dusivou a obsesivní láskou. Jinak ale žijí vesměs spokojeně do té doby, než vyslaní soudruzi přijdou Václavovi připomenout, že každý blahobyt může jednou skončit, že strana už nemusí tolerovat jeho bezpartijní status, obzvlášť když si ještě pamatuje jeho nesouhlasné veřejné výstupy před převratem, a že všechno může nadobro vyřešit jeden jediný podpis.
Morální dilema, před něž je hrdina postaven, se zrcadlí do vracejícího se motivu v podobě banálních situací točících se na síle a platnosti slovního slibu, byť proneseného jen mimoděk a bez rozvahy. Manžele Vojířovy (a především upjatou Věru) tyto momenty přistihují sice jako nevyléčitelné poctivce, ale též jako idealistické naivy, kteří od vyznávaných etických principů neustoupí ani o píď, třebaže jde jenom o výběr zmrzliny nebo zábavy na dovolené. Když někomu jednou dají slovo, tak ho za každou cenu splní. To evidentně platí i pro jejich novomanželské „v dobrém i ve zlém“, což je vedle potomstva asi to jediné, co mají společné. Vyřčené slovo je jejich základní hodnotou a pro notáře, který ústní dohody smluvně ošetřuje, i obživou. Tuto posedlost promluvami nutně přejímá i scénář, jenž protagonisty nechává vést teatrální moralistní monology častěji a déle, než by bylo pro srozumitelnost a diváckou přívětivost přínosné.
Konvenční dobová zápletka o osobní zodpovědnosti nabývá zajímavějšího rozměru, když se na Václavovi znatelně projeví úzkosti a neovladatelné obavy z budoucnosti po příjezdu ruských tanků. Respektive po tom, co z náznaků v dialogu pochopíme, že území překročila cizí vojska, protože film nikdy neukazuje dějinné události explicitně, ale pouze jako zvnitřnělé dojmy zanechávající v postavách duševní řezné rány. (Upřednostňování vnitřních prožitků před vnějšími okolnostmi také dokládá způsob rámování obrazu, který častokrát figury vertikálně rozetne bez ohledu na to, jestli zrovna mluví, a dává přednost zachmuřelé, ale mlčenlivé tváři Martina Fingera.)
Sžíravou depresi, která Václava dostane až na lůžko psychiatrického oddělení, nicméně nejhůře – nebo spíš nejdramatičtěji – nese přestarostlivá Věra, jež tím přichází o vlastního pacienta, a tedy i jedinou možnost, jak projevovat lásku. Následkem toho snímek dočasně opustí výseč historického žánru a překlene se ke klaustrofobické studii párové dynamiky dvojice, v níž muž zdánlivě zastává vůdčí roli, zatímco ve skutečnosti mu žena bez jejího vědomí nedovolí udělat ani krok. A vyčítá mu, že se s problémy svěřuje odborníkům, když o něm přece nemohou vědět víc než ona sama. Přes krajní přepjatost hereckého pojetí neodbytné manželky jsou nepatrné otřesy jejich partnerství právě to, co Parkanová vykresluje nejpoutavěji.
Její talent pro zachycování emociálního napětí v milostných nebo rodinných vztazích na téměř nepozorovatelných konverzačních nuancích náležitě vynikne až k závěru příběhu, kdy na scénu přichází Věřina matka a sestra odhodlané krizi Vojířových řešit po vlastní ose a samozřejmě bez vyzvání k zapojení. Triviální (a proto skvělá) výměna replik nad narozeninovým dortem, během níž tři ženy šeptem spřádají plány na chudáka Václava, tak zvládne Slovo za několik sekund rozjasnit energií, která předchozím debatám nad mravními otázkami znatelně chyběla. Stejně jako v předchozích Chvilkách (2018), i zde je autorka nejsilnější při observacích láskyplných krutostí mezilidské komunikace, které bohužel v tomto případě zůstávají utopené pod ne zcela opodstatněnou manýrou (například v podobě pravidelně vsouvaných retro fotek z rodinného alba) a tendencí zobrazovat kontrolní pařáty komunistického režimu jako zlé pány s aktovkou.