Bond jako fenomén i zdroj slasti

V jednom z předchozích editorialů jsem psala o tom, jak se jméno Bond na zadní obálce Cinepuru stalo symbolem nevyzpytatelnosti a jisté nepředvídatelnosti „výroby“ filmového časopisu během pandemie. V přímé závislosti na nevyzpytatelnosti a turbulencích, které postihly filmovou distribuci. V jednu chvíli jsme jej uvedli s otazníkem, protože nebylo jasné, jestli mu budeme téma čísla nakonec skutečně věnovat. Plánovali jsme jej v návaznosti na premiéru nejnovější bondovky Není čas zemřít. Ta se ale několikrát odkládala a téma Bond tak plulo dramaturgickým plánem roku 2021. Bond nakonec premiérově zakotvil na konci září a jeho jméno se ze zadní obálky přesunulo dopředu jako poslední letošní téma.

Přiznávám se, že mám z takového finále roku jednoduše obyčejnou radost. Radost šéfredaktorky, že se podařilo dát dohromady soubor rozmanitých a výborných textů mapujících Bonda ze všech možných, a často nečekaných úhlů. Včetně rozdílů mezi literární a filmovou verzí Goldfingera, vztahu Bonda a smrti či smrtelnosti nebo jeho (ne)přijetí v komunistickém Československu. Je tu ale radost i čistě cinefilní, filmově-láskyplná, plynoucí z mého vlastního dlouhodobého zájmu o Bonda jako kinematografický fenomén a zdroj divácké slasti. Ráda bych jen ujasnila, že tu nemluvím o Danielu Craigovi, posledním představiteli agenta 007, vynořujícím se jako intertextuální Venuše z mořských vln…

Nejen Bondem ale živ je filmový časopis. Fenomén jsme tentokrát zacílili na jiný výrazný letošní velkofilm – Dunu. Verze/vize kanadského režiséra Denise Villeneuva se podle mnohých svojí impozantní velkolepostí nejvíc přiblížila podstatě zdánlivě nezfilmovatelné knižní předlohy Franka Herberta. Antonín Tesař se věnuje všem filmovým a televizním adaptacím „vzpurné“ knihy a tomu, proč jejich autoři narazili a jaký je možný klíč k jejímu audiovizuálnímu pojetí. Duně je věnovaná i rubrika soundtrack. „Ambientní kompozice s velkorysou stopáží (některé skladby mají až k patnácti minutám) se hodí i jako pozadí k četbě původní Herbertovy knihy. Zimmer tak jako by se tímhle gestem vracel k samotné podstatě,“ píše Jiří Špičák. Přinášíme i reflexi moderní verze „bergmanovského“ seriálu Scény z manželského života, v níž Jarmila Křenková píše o ne úplně šťastných vztahových cestách, z nichž volíme celý život: samotu, nebo riziko zranění od druhého, jež může být fatální. Končím s vědomím, že u textů v Cinepuru žádné rizikové volby nehrozí, všechny stojí za to.