Záhada výchovy / Každá minuta života

O dokumentu Každá minuta života se často píše a mluví jako o kontroverzním. Přesnější je říct, že je o kontroverzním tématu, totiž o rodičovství. Erika Hníková v rozhovorech přiznává, že její prvotní impulz bylo natočit dokument o tom, že výuková metoda kamevéda je strašlivě špatná volba. Všechen ten dril, celý ten „kapitalistický“ princip úkolů a odměn dokonalého výrobního plánu… Během samotné observace ale došla k tomu, že by měla nabídnout raději poctivě neutrální pohled, o němž si každý udělá názor sám. To je samozřejmě riskantní rozhodnutí – jedna věc je neutralitu vyhlásit, druhá vydržet v tomto modu i bez podvědomých zásahů. Divák má často lepší příležitost vytvořit si zdravě informovaný postoj u vyprávění, jehož subjektivita je řádně zpřítomněná. Nutno ale podotknout, že Každá minuta života opravdu evokuje nestrannost a možná (v dobrém i zlém) nerozhodnost samotné dokumentaristky, co si o sledovaném myslet. Dalo by se poukázat na některé kusé záběry a scény, které mají poněkud návodně evokovat emoci, ale nezdá se, že by přesahovaly rozumnou míru.

Méně odstupu vidíme u reakcí. Je skoro úsměvné, jak moc se mnozí diváci pokoušejí odhalit chyby a nedostatky rodičů, o jejichž drilu a zapálení nám instinkt velí, že Miškovi musí uškodit. Podle zpráv z Karlových Varů prý někteří diváci chtěli volat sociálku. Jenže, ruku na srdce, kluk rozhodně traumatizovaně nevypadá – směje se, dovádí, zpívá si ve vaně, není zvlášť stydlivý ani dožadující se nadměrné pozornosti. Rodiče ho hubičkují, nechávají mu pootevřené dveře, když se bojí tmy, rozhodně ho netrápí odměřeností. Samozřejmě vidíme náznaky méně ideální reality – v některých momentech se Miško jeví poněkud izolovaně od ostatních dětí (v jedné scéně ho však vidíme normálně dovádět s kamarádem u bazénu). Snadno se dá předpokládat, že problémy mohou nastat s obdobím puberty, kdy začne být mladík méně vstřícný vůči pevnému harmonogramu, ale stále je možné, že se pro nějaký cíl zapálí natolik, že mu vyšší strukturovanost života a motivovanost, k jaké ho rodiče vedou, budou prospěšné. Bude záležet na tom, jak rodiče na blížící se období potenciální rebelie zareagují, ale není důvod si myslet, že to musí být nevyhnutelně špatná reakce.

Hníková nevstupuje do dění, aby nechala nějakého odborníka vysvětlit, jak je kamevéda vnímána z pohledu dětské psychologie. Jsme ponecháni napospas vlastním předsudkům a představám. A intuice drtivou většinu diváků vede k očekávání, že rodiče dělají něco špatně. Jenže Miško na konci s přehledem vyhraje dětské sportovní hry, rodiče mu nadšeně zatleskají, samotný chlapec je na sebe viditelně hrdý a těší se na autodráhu, kterou dostane za odměnu. Snímek opouštíme se zjištěním, že v Miškově rodině zatím šlape vše přesně podle plánu. Nejistota, jak je tento plán udržitelný, ale přetrvává. Pro velkou část publika to je značně neuspokojivé, protože ta jedna věc, ve kterou jsme doufali, bylo, že se během sledování striktní výchova chlapce sesype jako domek z karet. Je to možná trochu škodolibé zvlášť u dokumentu sledujícího skutečnou rodinu, nikoli fiktivní postavy, ale zároveň lidské – zkrátka chceme vidět naplnění svých představ. Proto přestože Každá minuta života končí vítězstvím v závodě, což je snad nejukázkovější možné vygradování příběhu, v reakcích se často mluví o tom, že film k ničemu nedospěje.

Nakonec se ale jako otázka nenabízí ani tak, jestli bude traumatizován Miško – zatím není jediný důvod si to myslet. Může, a nemusí podle toho, jak se jeho vztah s rodiči bude vyvíjet a jak se projeví jeho vlastní individualita, až se začne důrazněji projevovat. V tuhle chvíli máme informace spíš na to ptát se, zdali nejsou traumatizovaní jeho rodiče, popřípadě zdali neplýtvají nejlepšími lety svého života tak trochu zbytečně a z Miška by stejně šťastný člověk nevyrostl i s trochu povolenější uzdou.

Během sledování se dá opustit intimní rovina Miškova pohledu a pozorovat, v jakém světě mladí manželé žijí. Když trávíme čas v jejich moderně vybaveném bytě, v němž kromě bílé a černé těžko zahlédneme jinou barvu a každý kus nábytku je vyveden v ostrých hranách, evokuje to v nás domácnost vyšší třídy (nebo alespoň představu, jakou je běžné o takové domácnosti mít). Byt se však nachází v panelákovém komplexu, oproti němuž působí minimalismus obytných místností jako hýčkaná alternativní realita. Oba rodiče vystupují velmi distingovaně a evokují vyšší vzdělání, matka velmi intenzivně učí syna od útlého věku německy, otec však mezi řečí zmíní, že neumí anglicky, což naznačuje, že nemá vysokou školu. Co se týče rodinného zázemí, dozvíme se, že nemá vztah s vlastním otcem. Těhotenství s Miškou pak bylo pro jeho matku velmi fyzicky náročné a vyžadovalo dlouhou rekonvalescenci, což vede k nejistotě, zdali někdy bude usilovat o další dítě.

To vše jsou informace, z nichž jde poskládat psychologický profil rodiny a hledat vysvětlení. Jde však jen o sbírání střípků a u dokumentu hrozí zvlášť velké faux pas při nahlas vyslovené špatné dedukci. Rozhodně se však jeví jako možnost, že rodiče vší silou performují vyšší společenský status, zatímco doufají, že jejich syn ho dosáhne naplno. V jejich chování ostatně není vidět povýšenost ani arogance, ale spíš úpěnlivost. Jde to vycítit z až naivně působících konverzací s autorem příručky, jíž se rodiče řídí – jako by pátrali po jakémkoli náznaku validace. Jak říká matka při popisování výstřižkové knížky Miškových úspěchů: „Tvoříme si vlastní příběh.“ Možná navzdory tomu, co cítí jako směr určený společností? To je nakonec mnohem uplatnitelnější téma pro běžný život než zhodnocení obskurní výchovné metody.

Je pravděpodobné, že není záměrem tvůrců, abychom o dění na této rovině přemýšleli. Na to jsou oba rodiče a jejich individualita až příliš tlačeni do pozadí. Nevíme, čím se živí, jejich motivace můžeme jen hádat na základě výše zmíněných náznaků. Je dost dobře možné, že výše popsaný narativ a pokus vysvětlení motivací není přesný, nebo je přímo mylný. Pokud chceme mluvit o nějaké zjevné chybě Hníkové, pak můžeme říci, že až příliš izoluje samotnou výchovu od zbytku života mladého páru. Jenže každý typ výchovy může v konkrétní situaci konkrétní dítě nějak poškodit. Každý rodičovský přístup rostoucího člověka na něco připraví a někde jinde mu odhalí slabiny. Právě až kontext této rodiny a těchto jedinců by mohl dovolit hádat, jestli tento přístup povede ke kýženému výsledku, tedy štěstí a spokojenosti, nebo je skutečně tak nevhodný, jak se jeví na první pohled.

I ve stavu, v němž Každá minuta života je, je ale zajímavá, protože otevřenějšího diváka nutí opustit předsudky, s nimiž do díla vstupoval. Aniž by ale nabízela ujištění, že bude s Miškou a jeho rodiči vše v pořádku. Skutečnost je taková, že to v tuhle chvíli nevíme. Částečně proto, že zkrátka neumíme věštit, částečně proto, že dokumentaristka příliš izolovala své téma. Nicméně nevědění jako pointa filmu málokdy působí tak katarzně jako zde.