Dvě věže pomalé kinematografie / Ekoestetika filmů Jamese Benninga a Andyho Warhola
Ekokritické debaty o audiovizi jsou na mezinárodní úrovni stále v počátcích. Pionýrské studie se soustřeďují hlavně na interpretaci a analýzu vybraných filmů. Zkoumají například reprezentaci krajiny, kterou je podle nich třeba emancipovat a plnohodnotněji začleňovat do filmových světů. Komplexněji než jen z hlediska vyobrazení krajiny lze přitom uvažovat o dvou hraničních polohách avantgardní ekoestetiky. Jedna vzývá zpomalení jako lék na percepční zahlcenost způsobenou rychle stříhanými videi a těkavými sociálními sítěmi. Druhá pojímá pomalost ve spojení s nadměrnou délkou záběru či celého filmu jako triviální exces, který v sobě akumuluje pozdně moderní neřesti, zveličuje je a podvrací.
Existující ekokritické výzkumy zatím spíše opomíjejí rozměr filmařské techniky, produkčních podmínek, zanechané uhlíkové stopy a programů na její minimalizaci, případně se tímto směrem teprve vydávají. Snad jedinou oblastí kinematografie, kde dnes ekokritika významněji zohledňuje nejen estetiku a etiku pohyblivých obrazů, ale také jejich materialitu, užitou technologii a vztah k portrétovaným objektům, je filmová avantgarda. Konkrétně tvorba Jamese Benninga a Andyho Warhola může ilustrovat krajní polohy experimentálních filmů z ekokritického hlediska. Jestliže totiž...