Berlinale: DAU oživuje drásavou realitu stalinského Ruska
Soutěž Berlinale je tento rok ve znamení měst. Berlín významně figuruje v trochu rozpačité urbanistické love story Undine režiséra Christiana Petzolda, méně významně pak v nařachaném eposu o zrození a pádu afrického přistěhovalce Berlin Alexanderplatz. Mytický New York skvěle odkouzluje Eliza Hittman ve svém neorealistickém dramatu Never Rarely Sometimes Always. A ruský režisér Ilja Chržanovskij pro změnu nechal celé nové „město“ postavit. Do repliky sovětského jaderného institutu na Ukrajině se v letech 2008 – 2011 přestěhovaly zhruba čtyři stovky lidí, často neherců, kteří zanechali svých občanských životů a v tomto simulovaném mikrokosmu stalinského SSSR jedli, pili, milovali se, nenáviděli a nechali se při tom natáčet.
Olbřímí projekt jménem DAU dlouho budil pozornost novinářů především pro svoji unikátnost a goliášské ambice, jež se zprvu zdály být nenaplnitelné. Chržanovskij, jejž reportáže expresivně líčily jako obávaného i glorifikovaného vůdce, měl ale minimálně tu výhodu, že operoval ve zcela jiném finančním režimu než drtivá většina režisérů. Štědře jej totiž dotoval ruský oligarcha Sergej Adonyev, který je nakonec pod DAU podepsán jako producent. Chržanovskému a jeho vizi prý věřil natolik, že mu do natáčení nijak nemluvil a nechal jej nerušeně pracovat.
Z neuvěřitelných sedmi set hodin pořízeného materiálu teď konečně pod značkou DAU vychází ven první ucelenější útvary. Loni v Paříži vyrostla imerzivní instalace kombinující film, divadlo a performanci. Nyní jsou na Berlinale k vidění dva filmy, zhruba šestihodinový „příběh sovětského institutu“ DAU. Degeneratsia a sevřenější, více než dvouhodinový film DAU. Natasha, který je zároveň součástí hlavní soutěže a na němž se spolu s Chržanovským režijně podílela Jekatěrina Oertel. Bezprostředně vyšponované drama o Nataše, která ve výzkumném institutu obstarává kantýnu, uhrane nejen nevídanou směsí nekompromisního realismu a naturalismu, ale také tím, jak zároveň reflektuje kontroverzní podmínky svého vzniku.
Natašin příběh je prostý. Skládá se z moře alkoholu, pitek i půtek s Olgou – mladší kolegyní z kantýny, sexu s francouzským vědcem Lucem a ponižujícího výslechu s šéfem státní bezpečnosti. Události následují volně za sebou, souvisí spolu a vzhledem k radikální časosběrné metodě tvoří koncentrované průhledy do mrzké totalitní každodennosti. Jde přitom o každodennost extrémní, utopenou v litrech vodky a koňaku, uplácanou z tuny slanečků, ušpiněnou cákanci zvratek a upletenou ze souložících, opile se převalujících nahých těl. K tomu, co vše DAU. Natasha ukazuje, snad stačí zmínit, že v Rusku je film pro „pornografický obsah“ zakázán.
Je velmi snadné – a možná i naivní – hovořit v souvislosti s DAU o převratné opravdovosti, která nemilosrdně vtahuje dovnitř a působí utrpení nejen divákům, ale dost možná i samotným aktérům. Jenže co lze považovat za opravdové uvnitř takto gigantického antropologického experimentu, v němž se lidé vědomě nechali přenést do reinscenovaného výseku minulosti? Jak od sebe rozpoznat a oddělit autentické projevy a korigovanou performanci jinak než podle odhadovaného množství promile v krvi?
Drásavost výjevů jednak plyne z jejich nekašírované tělesnosti. Ani na okamžik nepochybuješ o zoufalém pláči zdrcené schoulené Nataši, o trylkujícím dráždivém smíchu namol opilé Olgy, o fackách, o šplíchancích studené vody, o natržených blůzách a podprsenkách. Scény zároveň trvají nezvykle, nesnesitelně dlouho a navozují tíseň, ze které chceš buď utéct, nebo ji přehlušit zoufalým křikem. Svíjíš se víc a víc s každou pokračující vtěřinou, protože podvědomě očekáváš střih, který pořád ne a ne přijít.
Zažívá totéž i Nataša? Jak moc její beznaděj vychází z podmínek, které pro ni připravil Chržanovskij a jeho štáb? Když Nataša v alkoholovém žalu na dálku spílá „direktorovi“, myslí tím ředitele institutu, nebo režiséra? Právě v těchto chvílích DAU vpravuje do hry nejen inscenovanou totalitní minulost, ale také bezprostřední souvislosti, v nichž se tato minulost opět oživuje. Nataša není jen ilustrativní obětí nátlakových akcí opresivního režimu, ale dost možná i obětí nátlaku ze strany filmařů. Jedno zkrátka nelze oddělit od druhého. Je to ale špatně?
DAU. Natasha zřejmě vyvolá pohoršené reakce. Chržanovskij bude označován za mizogynního manipulátora, hojně se bude hashtagovat #MeToo nebo spekulovat o tom, zda by takový projekt mohl dnes vyrůst jinde než v Rusku. Způsob, jakým ze sebe film chrlí vznětlivé projevy fyzičnosti a provokativně je vpravuje do rámce totalitní diktatury i diktatury filmu, si ale zaslouží ocenění a pozornost. Extrémní festivalové kino málokdy přesáhne stín pomíjivé sezónní záležitosti, která chvilkově vyhrotí diskuzi a pak si na ni nikdo nevzpomene. DAU ale potenciál hodnotnějšího přesahu určitě má.