Evropský divák v úzkých / IDFA
Ve své obrodě pokračuje Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Amsterdamu (IDFA) druhý rok po jmenování nového uměleckého ředitele Orwy Nyrabii, syrského producenta (Návrat do Homsu), festivalového organizátora, aktivisty nebo bývalého herce v jedné osobě. Festival směřuje méně k trhu, méně k televizi a k větší estetické odvaze. Už nechce jít na ruku těm, kteří než aby zakoušeli filmová díla, radši pitchují, studují projekty nebo kupují příběhy. Tedy „starým pákám“ z řad zástupců televizí a sales agentů, na něž zbytnělá byznys rovina amsterdamské akce dlouhá léta cílila. Hlavní cenu tak letos získal dojemný španělský dokument In a Whisper. Kubánky Heidi Hassan a Patricia Pérez Fernández, kamarádky z dětství a později spolužačky z filmové školy v Havaně, si v půvabně poskládaném vyprávění vyměňují videodopisy, aby s lehkou nostalgií popsaly emigraci z karibské totality za novým životem v Evropě, který každá musela vést po svém, navíc v jiné zemi.
IDFA pokročila v demokratizaci programové skladby a zvýšila regionální i stylovou rozmanitost výběru. Ubývají evropské a naopak přibývají výrazově propracovanější, odvážněji komponované dokumenty. Větší prostor mají kinematografie tzv. globálního jihu, které se spolu s rovnými šancemi pro filmy natočené ženami (či obecněji genderovou rovností) staly leitmotivy Nyrabiových rozhovorů s novináři. Obě priority se odrazily na hlavních retrospektivách – Heleny Třeštíkové loni a Chilana Patricia Guzmána letos – či v doplnění výběrové komise o bývalou dramaturgyni dokumentárního festivalu v Sheffieldu Sarah Dawson z Jihoafrické republiky.
Nejít na ruku
Vedle péče o vlastní obraz jako otevřené, rovnostářské a moderní přehlídky IDFA usiluje o odstranění hanlivé nálepky „největšího festivalu televizních filmů“, kterou si vysloužila v druhé polovině éry bývalé ředitelky a zakladatelky Ally Derks. Filmařsky průměrných, stylově konvenčních snímků v amsterdamských soutěžích vskutku ubylo, a tak je souhrnný dojem z kvality programu o poznání lepší než dříve. Nejvýraznější autorské dokumenty nicméně nadále usilují o premiéru na některém z velkých nespecializovaných (tzv. áčkových) festivalů nebo na Sundance, a proto nouze o výjimečné divácké zážitky na IDFA trvá.
Svěží vítr zavál v hlavní soutěži už loni. Svým způsobem proto považuji za nešťastné, že tehdy vyhrál Reason, čtyřhodinový traktát matadora indického společenskopolitického dokumentu Ananda Patwardhana odpovídající spíše původní dramaturgické profilaci festivalu. Za obdobného zástupce starých pořádků byl letos poněkud zjednodušeně označován dokument Mehrdada Oskoueie Sunless Shadows, který festival slavnostně zahajoval a po právu obdržel cenu za režii. Neobyčejně citlivě vystavěný film-anketa přibližuje tíživé osudy íránských dívek odsouzených za vraždy svých otců, manželů nebo jiných mužských příslušníků rodiny. Je přitom emocionálně působivější a komplexnější než jiná podobně zaměřená díla o arabském světě.
Kromě vítěze In a Whisper stojí za stručnou zmínku dvojice soutěžních titulů, jejichž zastřenost a nenávodnost dobře vystihuje nový vkus IDFA. Hybridní meta-film Europa, „Based on a True Story“ od Rwanďana Kivua Ruhorahozy, přibližující natáčení režisérova nerealizovaného hraného snímku, mate diváka zevnějškem. Za obyčejně nasnímanou observací a zdánlivě neumětelsky inscenovanými hranými pasážemi musí divák hledat trefné metafory a důmyslně ironizované archetypy, za což je odměněn svěžím pohledem na rozporuplnost evropské zastupitelské demokracie. Zatímco Ruhorahozův film vyniká rétoricky, indický Pearl of the Desert Pushpendry Singha zaujme jedinečnou obrazností. Příběh dvanáctiletého manganiarského lidového muzikanta má klasické kontury narativu o přerodu chudého chlapce v hudební hvězdu. Zasazení do orientálních kulis spolu s odkazy k tradicím indického venkova však film posouvají do cizí, o to více podmanivé tóniny. A to doslova, neboť o hudební vystoupení tu není nouze. Podobně jako v autorově předchozím (hraném) snímku Ashwatthama má i v Pearl of the Desert klíčovou úlohu krajinomalebná kamera obohacující kulturně antropologický rámec o okouzlující vizuální rozměr.
Nejlepší film jsem v Amsterdamu našel – letos ne poprvé – v soutěži debutů. Na chladném pobřeží Barentsova moře se odehrávající ruský dokument Froth Ilji Povolotského, který filmovou řečí i námětem připomene chladnou existencialitu a dějovou střídmost děl Michelangela Antonioniho, svým názvem odkazuje k tamnímu věčně zpěněnému moři. U mlčenlivého, v nejlepším slova smyslu zvláštního portrétu zdivočelých lidí z drsného kraje chvíli trvá zvyknout si na nakládání s postavami, prostředím a motivy. O to výrazněji však film ve výsledku zapůsobí.