Koruna III / Krůpěje a cukrátka

Dvě slzy, pouhé dva mlčenlivé projevy dojetí, a v třetí sezóně Koruny jako by měly hřmotnost dlouho potlačovaných vulkanických erupcí. Není divu. Je to právě vzácná ukázka citu a zranitelnosti, která příslušníky britské královské rodiny nejvíce polidšťuje a přibližuje obyčejným smrtelníkům. V takových chvílích se vyjevuje, že tato kromobyčejně privilegovaná vrchnost žijící svoje (ach tak závážná!) dramata mezi zvukotěsnými zdmi z porcelánu není jen nafintěnou smetánkou odtrženou od reality, ale dýchajícími, cítícími bytostmi, stejně jako my. Což je pohled, který bývá Koruně občas vyčítán. Opravdu bychom se měli ztotožňovat a empaticky sžívat se strnulými figurami monarchů, jejichž zkušenost nemůže být té naší více vzdálená? S časovým posunem k přelomu myšlenkově pokrokovějších šedesátých a sedmdesátých let jsou to přesně tyto otázky, kterými se ve třetí řadě stále výslovněji a hlasitěji zaobírá sám seriál.

Královnina (sebe)lítost

První z obou slz uroní královna Alžběta II. Je to krůpěj, k níž seriál spěje zvolna a zadržovaně, především abychom nejen pochopili, ale také přímo pocítili mimořádnost situace. Děje se tak ve chvíli, kdy Alžběta – nedlouho po návratu z velšského města Aberfan stiženého důlní katastrofou – poslouchá gramofonovou nahrávku smutečního chorálu zpívaného tamním sborem. Scéně, jíž vrcholí celá epizoda, přitom předchází dosud nejkoncentrovanější vykreslení královny jako bezcitné, veřejnost přehlížející vladařky.

Návštěvu zarmouceného Aberfanu, jejž seriál přiléhavě halí do závějí šedavého poprašku, Alžběta několikrát zatvrzele odmítá. Svoji přítomnost na místě nejprve nechápe jako projev podpory a vyjádření soustrasti, ale jako nadbytečné „divadélko“. Když do Aberfanu konečně zavítá a s truchlícími obyvateli se setká, její „dojetí“ je předstírané. Mezi čtyřma očima se poté Alžběta britskému premiérovi přizná, že neplakala ani v těch nejintimnějších, nejvíce mezních životních chvílích. Kapka, která se nakonec v jejím oku vylíhne, tak možná pramení nejen ze síly velšské písně, ale zčásti také z královniny lítosti nad tím, že nedokázala sounáležitost vyjádřit dříve a upřímněji.

Tiše emotivní finiš celého dílu, zdůrazněný táhlým nájezdem kamery a velkým detailem Alžbětiny tváře, jednoznačně rozptyluje domněnky, že by autoři seriálu chtěli panovnici líčit jako kruté, vnitřně odlidštěné monstrum. Od showrunnera Petera Morgana, pro nějž je britská královská rodina a aristokracie obecně takřka celoživotní posedlostí, nic takového ani čekat nelze. Koruně se určitě nedá vyčíst, že by od sporných vlastností členů urozené familie omlouvačně odhlížela. Z jejich vrtochů, pohádkové zaopatřenosti a nesoudného elitářství tvůrci vydatně čerpají v epizodních zápletkách i dlouhotrvajících konfliktech. Jak nicméně Alžbětina slza výstižně ilustruje, seriál vůči svým monarchům přeci jen zaujímá spíše shovívavý a sympatizující postoj.

Udržet v portrétování postav balanc mezi vstřícnou tvůrčí otevřeností a zdrženlivým odstupem se přitom v letošní sérii jeví jako složitější výzva i proto, že Koruna byla poprvé plně herecky přeobsazená. Olivia Colman coby nová, starší Alžběta II. to mohla mít o to těžší, jelikož nejen navazovala na oceňovanou předchůdkyni Claire Foy, ale oproti ní byla nucena svoji královnu vymodelovat na menším prostoru. Přesto věrně vystihla uměřenost až strohost Alžbětiných gest či výrazů, jež se plynule přelévají v lehký údiv, diplomatickou rozhodnost či mírně uvolněné pobavení.

Kromě kostymérů a maskérů této věrnosti znovu vydatně dopomáhá i styl seriálu, který cíleně upozorňuje na emblematický rozměr historických figur – královny především. Záběrům proto mnohdy dominují siluety těl či hlav coby okamžitě rozpoznatelné znaky, jež v tu chvíli přesahují cokoli konkrétněji lidského a hmatatelného. Alžběta, ale i ostatní protagonisté jsou opakovaně snímáni z týlu, jako by tvůrci chtěli dočasně skrývat či odsouvat do pozadí identitu jejich hereckých představitelů. Koruna je výjimečným životopisným seriálem i proto, že neusiluje o pouhou autenticitu či uvěřitelnost, ale navíc se znovu a znovu zabývá tím, jak veřejný, hojně medializovaný obraz známých osobností vzniká, co se s ním pojí a jak dále formuje jejich život.

Pomíjivost měsíčního prachu

Druhá slza, jež patří princi Philipovi, se od té Alžbětiny v lecčem liší. Po tváři mu skane, když královnin choť v televizi napjatě sleduje přistání amerických kosmonautů na Měsíci a jakožto bývalý pilot se do jejich kosmického úspěchu nebývale vžije. Takové dojetí už nevychází ze soucitu či lítosti, ale váže se k velkým činům a jejich spoluprožívání – k romantické představě, že v tu chvíli se hrdinské akce účastníme taky. A okolo této intenzivní představy, která se ukáže být symptomem Philipovy krize středního věku, je vystavěný nejlepší díl nové série s názvem Měsíční prach.

To je zároveň díl, jenž vystihuje jak jedny z největších kladů celé Koruny, tak některé její slabiny. Již od úvodní sezóny se vyprávění více či méně spoléhá na soběstačné epizodní příběhy, které obvykle pojednávají o důležitých historických událostech (velký londýnský smog, aberfanská katastrofa, přistání na Měsíci) a tyto události souběžně vztahují k členům královské rodiny, případně dalším ústředním postavám. Taková vypravěčská taktika jednak způsobuje dojem, že sledování seriálu připomíná vyzobávání luxusně servírované bonboniéry, v níž každý další kousek skrývá příslib doteď neokusené, často exotické příchuti. Osvěžující na těchto svébytných dílech je také to, že bývají odlišně strukturované a navíc občas nechávají vyniknout jindy spíše opomíjené figury. Současně ale některá z takových epizodních cukrátek tolik chuťově neladí s ostatními, z celé kolekce zřetelně vybočují a do jisté míry představují izolované části.

Měsíční prach je v souvislostech třetí řady zcela evidentně Philipovou epizodou – dílem, který věnuje bezprecedentní prostor jeho sekundující roli „prvního gentlemana“ a v němž celá persona vévody z Edinburghu získává na plasticitě. Z této zvýšené pozornosti vydatně čerpá i Philipův nový herecký představitel Tobias Menzies, jenž místo pouhého ubručeného přizvukování a sarkastických komentářů konečně naplno rozvíjí svůj projev. Menziesova performance prochází v Měsíčním prachu několika fázemi, z nichž ta vyhaslá a zahořklá je v posledku možná ta nejméně zajímavá. Ještě poutavější je sledovat, jak se Philip nadšeně upíná k měsíčnímu přistání Apolla 11, oči jiskřící dětinským zápalem zabořené do televizoru. Nadšení, do nějž královnin manžel – jinak zastávající funkci přestřihávače slavnostních pásek – promítá svoje neukojené ambice, přitom úzce souvisí s jeho jednostranným vzýváním přelomových, společensky ceněných výkonů jako naplňujícího všeléku. Philipovo osobní setkání s americkými astronauty – subtilními, posmrkávajícími, necharismatickými chlapíky – pak znamená střízlivějící srážku s realitou. Místo transformativních vhledů do podstaty pozemské existence přichází veskrze přízemní výčet palubních historek a mechanicky vykonávaných úkolů. Philipovo procitnutí nakonec korunuje jeho opětovné přijetí duchovna, pokorně a soustředěně vyjádřené při setkání s novým královským farářem.

Měsíční prach přitom nepojednává jen o osobní krizi, hodnotové vyprázdněnosti těch nejmajetnějších nebo o reálném Philipově vztahu k víře. V obecnějším smyslu vypovídá o unikavosti a pomíjivosti libovolného okouzlení, kterého můžeme nabýt ať už ze sledování televize nebo z užaslého nasávání jakýchkoli médií. Ačkoli si do lákavě vyhlížejících simulaker mnohdy projektujeme řadu vlastních ideálů a ochotně se s nimi ztotožňujeme, jde vždy do jisté míry o unikavý přelud. Totéž lze ostatně vztáhnout i na zanícené (ná)sledování celebritního působení britské šlechty, jenž zprostředkovaně může vyhlížet jako záviděníhodná idylka. Jak ale Koruna ukazuje a podotýká, tato idylka současně deformuje uvažování těch, kteří v ní odmala žijí, vede k sebestřednosti a skládá se z frustrovaného bezcílného popocházení až příliš rozlehlými komnatami.

Šarm ušatého prince

Ač princ Philip na ploše jedné epizody prochází celou spirituální krizí, ve zbytku sezóny naopak jeho postava působí o poznání statičtěji. Společně s Alžbětou už v seriálu dávno nepředstavují ústřední pár, jehož neshody a opětovná sbližování by určovaly dynamiku většiny epizod či celých řad. Nyní královský pár častěji tvoří setrvale přítomnou stafáž, která postupně uvolňuje prostor dalším urozeným protagonistům, zejména dvěma svým potomkům princi Charlesovi a princezně Anně.

Pokud totiž Koruna oproti jiným seriálům epické šíře a délky obsahuje nějaké specifikum, pak je to znalost toho, co musí v následujících řadách v hrubých obrysech následovat. Jedním z projevů pevně dané rámcové budoucnosti seriálu pak je i to, že si tvůrci pro tuto budoucnost již předem „připravují půdu“ – zapojují do děje postavy, jež se v dalších řadách ukáží jako klíčové, a rozehrávají dramata či konflikty, které se plně zúročí později.

To platí také pro Charlese a Annu, již svou trvalejší přítomností ve třetí řadě každý po svém Korunu výrazně oživují. Stejně jako v případě jejich rodičů nebo jejich tety Margaret, která zde v podání Heleny Bonham Carter ještě bouřlivěji zastává úlohu nepředvídatelného, zhýralého, ale neodolatelně šarmantního dynamitu, to nejsou nutně postavy kladné či ctnostné. Přesto ale mají své nepopiratelné kouzlo, jež vychází ať už z jejich hereckého ztvárnění a vizáže, nebo z toho, jak jsou napsané. Což může vzbuzovat překvapení, zejména když je okouzlení postavami v rozporu s naším dosavadním vnímáním jejich reálných historických předobrazů.

Dovolím si ryze osobní vsuvku, která tento překvapující účinek vysvětlí možná vůbec nejsrozumitelněji. Jako chlapce vyrůstajícího v devadesátých letech formoval můj pohled na britskou královskou rodinu mix senzačních mediálních (především televizních) výstupů a způsob, jakým je vykládali rodiče. Vše se přitom dohromady slévalo v čitelný a srozumitelný příběh, který měl svoje hrdiny (respektive hrdinku) a padouchy. Na jedné straně vysoká, krásná, šlechetná princezna Diana (navíc často v bílém), oběť paparazziů, která byla pro královskou rodinu „příliš dobrá“, a tak nebylo divu, že z ní eventuálně hledala únik. Na straně druhé věčně zakaboněný, nehezký, ušatý princ Charles, který božskou Dianu „nedokázal ustát“, a tak ji zrazoval s podobně nehezkou, veskrze ordinérní Camillou. Z tohoto příběhu, který navíc skončil tragickou smrtí všemi milované princezny, zkrátka Charles nemohl nikdy vyjít jako lidsky pochopitelná, sympatická figura.

Jak nečekané bylo sledovat třetí řadu Koruny a zjišťovat, že právě takto lidsky a sympaticky tu Charles působí. Coby univerzitní student je sice vykreslován jako lehce slabošský, nerozhodný a mladicky naivní, ale to jsou vlastnosti, které zároveň svědčí o jeho citlivosti. Což je rys, který v Morganově interpretaci britské královské rodiny vždy stojí v opozici k sešněrované disciplinované racionalitě, již zosobňuje především Alžběta. Charles tak ze seriálu v tuto chvíli vychází nejen jako až dětinsky upřímně zamilovaný, v podání Joshe O’Connora i pohledný junák, kterého navíc Camilla tehdy tak trochu vodila za nos. Ale také jako ideový následovník odpadlického krále Eduarda VIII. – následovníka trůnu, který však nad svoje vladařské povinnosti nadřazuje vlastní milostný cit a je ochoten se vzpírat zkostnatělým pravidlům monarchie. To je interpretace, kterou lze z jedné strany chápat jako provokativní přerámování Charlesova mediálního obrazu. Z opačné strany se ale totéž může jevit jako příliš shovívavé, povahově i fyzicky zkrášlující podání člověka, který ve skutečnosti takovým šarmem nenapravitelného stydlína ani zásadovým jednáním nikdy neoplýval.

Rozporné pnutí mezi oslavným vyzdvihováním a kritickým zkoumáním britské královské rodiny a jejich majestátního, div ne božského statusu, charakterizuje zatím celou Korunu i její přijetí. Málokterý seriál v současnosti vzbuzuje tak protikladné reakce jako tento. Jednak jsou tu bezmála zhnusení diváci a kritici, často sami Britové, kteří neváhají o Koruně tweetovat na základě koutkem oka spatřených útržků, trailerů či reklamních bannerů. Z nich přitom suverénně usuzují například to, že seriál je glorifikací moci a tou nejlepší obhajobou pro existenci královské rodiny – té zpovykané a dávno přežité sebranky, kterou musejí horentními sumami dotovat z vlastních daní. A pak tu jsou vesměs nadšení příznivci seriálu, často odjinud než z Británie, kteří tuto národní zátěž nevnímají a nechávají se unášet ať už vyšperkovanou výpravou, promyšleně vystavěnými scénáři nebo trajektorií jednotlivých postav. A někde mezi tím je samotná Koruna, která se sice vůči temným stránkám svých monarchů opravdu staví trochu zády a mnohdy je nakonec vykresluje v lepším světle, ale zároveň provádí inteligentní revizi jejich veřejného obrazu a podrobuje je komplexnímu zacházení. Ano, je to do určité míry požitková, ryze eskapistická zábava, ale zároveň bezprecedentně košatá, k nuancím citlivá a tak akorát sofistikovaná královská kronika.