KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

Z filmů režiséra Olivera Laxeho bývají karlovarští diváci trochu perplex. Po rozpacích, které před třemi roky zavládly po skončení religiózního westernu Mimózy, se publikum v Městském divadle letos minulo i s rurální studií člověka a divokých živlů ve snímku Až přijde oheň. „To nemělo děj, závěr, nic!“ mnula si oči viditelně nešťastná vedle sedící slečna. „Možná, že to bylo o vztahu krav a lidí?“ snažil se film při zpáteční cestě poctivě uchopit jiný divák, jehož nesouhlasně reagující partnerka podle všeho projekci převážně prospala.

Laxeho zvolna plynoucí filmy skutečně nejsou dvakrát přívětivé – noří se do malých, kulturně vzdálených komunit a cíleně se vzdávají klasických vypravěčských postupů. Až přijde oheň však fascinuje hlavně čirým magnetismem obrazů, zvuků a hudby. Je to snímek, který na člověka a přírodu rovnocenně nahlíží s touhou zachytit jejich ryzí podstatu, jakkoli naivně to možná zní.

V Galicii, na severozápadním cípu Španělska, v jednom kuse hoří lesy. Ke své staré matce Benediktě, která se skromným stádečkem krav a vlčákem Lunou žije na vesnickém sídle, se sem z vězení vrací žhář Amador. Jejich soužití je mírné, skromné, bez zásadnějších vzruchů.

Laxe své postavy, které ztvárnili galicijští neherci, nepodrobuje žádné psychologizaci. O Amadorových dřívějších přečinech se nedozvíme nic bližšího – nevíme, jestli za nimi stála pyromanie či nějaká nehoda, nebo zda je muž doopravdy spáchal. Z náznaků vyrozumíme, že Amador se do vesnického společenství vrací ostýchavě a tak trochu rezignovaně, jako by chtěl mít především klid.

Místo konvenčního dramatu o stupňované nevraživosti mezi zločincem a dalšími osadníky jsou pro snímek podstatnější bukolické výjevy souladu či soupeření lidí se zvířaty a přírodou. Zdánlivě obyčejné scény z pastvy, čištění potůčku nebo deštivé cesty lesem jsou prodchnuté neobyčejně jemnou magií okamžiku. Tomu přispívá hlavně skvostná kamera, kterou tu stejně jako v Mimózách kormidluje renomovaný Mauro Herce (mj. autor ceněného dokumentu Kupředu smrtelně pomalu). Při pohledu na sytě barevné kompozice snímané na 16mm film se zdá, jako by Herce a Laxe malovali úplně jinou paletou než ostatní. Nejde o etnografický realismus, jako spíš o zesílenou vizi reality, v níž převládají poetické, zejména melancholické odlesky.

Když pak konečně přichází názvem anoncovaný oheň, je to právě tato mimořádná nasycenost obrazů, která vytváří ten nejpůsobivější efekt. Nápadně zelené louky a zástupy stromů se najednou mění v šedavé popelavé pláně smrti, kterými se jakýkoli život – belhající Benedicta nebo osleplý kůň – potácí se zřetelnou beznadějí. Tak jako například v podobně vyprázdněných filmech Lisandra Alonsa jsou barevnost krajiny a její proměny tím, co vůbec nejdramatičtěji poznamenává zážitek ze sledování.

Otázka viny za spoušť, kterou požár napáchá, je samozřejmě nasnadě. A film ji, věren své důsledné nedořečenosti, nechává provokativně otevřenou. To, že vesničané ukáží prstem na Amadora, nakonec vypovídá více o mentalitě, s jakou k takovým přírodním katastrofám přistupujeme. Svalit všechno na podezřelého viníka je snadné, ale k žádnému kloudnému řešení to nepovede. Jak ostatně naznačuje sám Laxeho film, obehnaný dlouhými hypnotizujícími sekvencemi kácených stromů a ohnivého běsnění, živly člověka přesahují a střet s nimi může být děsivý i krásný zároveň.