KVIFF: Bulharský soutěžní film Otec není žádná Sláva
S výjimkou nanicovatého travelogu Monzun a zoufale podchlazeného dramatu Nevlastní sestra jsou zatím filmy karlovarské hlavní soutěže po všech stránkách solidní, ale zároveň bez znatelné autorské odvahy, jakkoli originálního výrazu nebo objevně uchopeného tématu. V této průměrné vlně bez větších vzestupů a propadů se prvkem, který jednotlivé filmy spojuje i vzájemně odlišuje, mohou stát například různé regionálně typické druhy pokrmů či nápojů. V Monzunu navštěvujeme vietnamskou výrobnu lotosového čaje, slovenská rodina ve snímku Budiž světlo se zčásti živí prodejem korbáčiků, v Nevlastní sestře postavy jedí ajvar a další balkánské pochutiny a ve filmech Patrick a Otec figurují dózy s ovocnou marmeládou či džemem.
Právě domácí kdoulový džem s trochou muškátu v bulharském Otci není jen pouhým dochucovadlem, ale přísadou, která provazuje jeho odlišné polohy a části. Nejprve je spouštěčem zdařilé komické situace. Reklamní kreativec Pavel se po boku svérázného otce Vasila účastní pohřbu své matky, zatímco nic netušící těhotná manželka jej přes mobil úkoluje, aby jí domů přivezl lahvičku kdoulového džemu. A Pavel se při této klopotné misi dokonce neváhá dostat do křížku se zákonem. Z této komediální ingredience se však džem v závěru proměňuje v jakési vztahové lepidlo, které Pavla a jeho otce po četných karambolech pevněji stmelí dohromady.
Komunikační úskalí a nedorozumění – jak alespoň uvádí autorská dvojice Petar Valčanov a Kristina Grozeva – patří mezi hlavní témata filmu. Hlasová zpráva nahraná do mobilu se tak nápaditě mění v přízračný vzkaz ze záhrobí. Jiná znázornění komunikačních šumů ale nejsou vždy tak přesvědčivá. Pavel manželce nalhává, že ve skutečnosti odjel kamsi natáčet reklamní spot, jenže až do samého konce netušíme, co jej k tomu vede. Neshody mezi Vasilem a Pavlem mají otevřenější, konfliktní ráz, ale i ony postrádají důkladnější ukotvení ve společné minulosti postav. Slovní i fyzické handrkování otce a syna se tak dlouho točí kolem Vasilovy náklonnosti k povrchnímu mystičnu. Epizody se záhadně rozbitou vázičkou nebo návštěvou místního šarlatána se přitom ani nepokouší evokovat přítomnost čehokoli nevysvětlitelného či nadpřirozeného a trochu únavně se opírají o otcovu zarputilou pomýlenost. Na celé věci je nejzajímavější, že tvůrci toto vzývání šestákového duchovna nesměle dávají do souvislosti s komunistickou historií země – snad jako ilustraci hodnotového vzduchoprázdna, jež po pádu totality v Bulharsku zůstalo.
Ve srovnání s filmem Sláva, kterým se Valčanov s Grozevou satiricky opřeli do státních institucí, kariéristických manažerů a mediálních celebrit, není Otec zdaleka tak průrazný či ambiciózní a celkově působí poddimenzovaně. Z jistého úhlu se umírněnost snímku jeví jako snaha tvůrců pečlivěji se tentokrát koncentrovat na ústřední otcovsko-synovský vztah. Ten však neprochází dostatečně silným vývojem a do nových překvapivých poloh rozkvétá jen vzácně, jako například v jímavé scéně z psychiatrického oddělení, kde alespoň na moment problesknou dosud upozaďované city: obavy o druhého či vzájemná důvěra. Obecnějších přesahů se snímek přesto zcela nevzdává a jen tak zlehka naťukává zkorumpovanost místního zdravotnictví nebo zahálčivou neefektivnost policejních složek. Jsou to ale opravdu jen mírné narážky, jež se nikdy nepřetaví v ucelenější pohled na některý z těchto problémů.
Otec tedy není žádná Sláva, ale ani žádná sláva. Poté, co Valčanov a Grozeva s minulým filmem posbírali na festivalech množství cen, se s touto novinkou podobnému úspěchu nejspíš nepřiblíží. Snímek, který vyslali do karlovarské soutěže, nejen že se předchozímu počinu nevyrovná, ale vyhlíží trochu jako krok zpátky.