10 filmových tipů z programu Karlových Varů
Antonín Tesař
Zabíjení (Zan, r. Šinja Cukamoto, 2018)
Japonský režisér Šinja Cukamoto se proslavil excentrickým undergroundovým hororem Tecuo. Od té doby ale natáčí nezávislé filmy, ve kterých intimně ohledává extrémní, často hodně fyzické zkušenosti, lidskou smrtelnost nebo život v moderním velkoměstě. Ve svém posledním filmu Zabíjení se ale pustil do žánru samurajských dramat. Svým způsobem sleduje stejné téma, které je pro samurajské filmy typické - spor absolutní oddanosti určitému principu, který od samurajů vyžaduje etiketa, versus osobních nebo morálních pohnutek, jež se tomuto principu vzpírají. Cukamoto ale tohle dilema posunul do instiktivní tělesné roviny. Ve všech konfliktech, které film rozehrává, jde nakonec o to, kdo je a kdo není schopen zabít druhého, a hlavně otázka, co zkušenost zabíjení z člověka udělá.
Portrét mozaikou (Ma sai ke shao nü, r. Zhai Yixiang, 2019)
Čínský nezávislý film je v posledních letech na vzestupu především díky mladé generaci tvůrců, do které patří bohužel již zesnulý Hu Bo s filmem Sedící slon nebo básník Gan Bi se snímky Kaili Blues a Poslední večery na Zemi. K tomuto proudu, který esteticky navazuje na neoficiální šestou generaci čínské kinematografie (tvůrci jako Yang Zhuan, Wang Xiaoshuai, Jia Zhangke), se řadí i film Portrét mozaikou z hlavní soutěže karlovarského festivalu. Začínající režisér Zhai Yixiang využívá žánr mystery k tomu, aby předvedl ponurý portrét současného čínského venkova. Novinář Jia přijíždí do čínské vesnice, kde čtrnáctiletá dívka Ying otěhotněla a za otce svého dítěte prohlásila vlastního učitele. Jak už to v noirových krimi bývá, skutečnost je mnohem neproniknutelnější, než se zdálo.
Antologie města duchů (Ghost Town Anthology, r. Denis Côté, 2019)
Kanadský režisér Denis Côté si libuje v pečlivě budované unikavosti a nesrozumitelnosti. Ve svých dokumentech jako Bestiář a Hladká kůže točí o fenoménech, o kterých nic neví a snaží se přenést na diváky svou fascinaci z neznámého. Podobně záludné, lehce ironické a plné nonsensových narativních vykloubení jsou i jeho hrané filmy, např. Všechno, co hledá a Vic + Flo viděly medvěda. To platí i pro Côtého novinku Antologie města duchů. Film, který režisér postavil na dvojznačném slovním spojení "město duchů", je výstřední portrét odlehlého, vysídleného městečka, které se stále více stává doménou přízraků.
Neboj, daleko neuteče (Don't Worry, He Won't Get Far On Foot, r. Gus Van Sant, 2018)
Režisér Gus Van Sant se vrací s nenápadným životopisným dramatem Neboj, daleko neuteče. Film je věnovaný Johnu Callahanovi, který v jednadvaceti letech ochrnul při dopravní nehodě. Stal se z něj vozíčkář, alkoholik, ale také vynikající karikaturista, který se s vlastním handicapem vyrovnává nekompromisně černým humorem. Van Santovo drama získalo pozornost mimo jiné i díky strhujícímu hereckému výkonu Joaquina Phoenixe v hlavní roli.
Až přijde oheň (O que arde, r. Oliver Laxe, 2018)
Kosmopolitní režisér Oliver Laxe, který žije v Maroku, ale pochází ze Španělska, na sebe v roce 2016 upozornil snímkem Mimózy. Snímek o pouti skupiny poutníků přenášející tělo zesnulého šejka přes pohoří Atlas se vymykal i artovým festivalovým filmům z exotických kultur. Laxe totiž konfrontoval diváky s radikálně odlišnou kulturou a její spiritualitou, takže nás nutil vztahovat se k filmu jinak než pomocí navyklých kontextů. Jeho nový film má být minimalistický snímek o životě na galicijském venkově. Podobně jako ve filmu Mrtví Lisandra Alonsa ale Laxe spojuje poklidný venkovský život s kriminální zápletkou, která do snímku vnese vnitřní tenzi. Hlavní hrdina se do své vesnice vrací poté, co si odseděl trest za žhářství.
Ondřej Pavlík
Co uděláš, až svět vzplane? (What You Gonna Do When the World’s on Fire?, r. Roberto Minervini, 2018)
Z Roberta Minerviniho se v krátké době stal přední portrétista současného amerického jihu. Nový dokument původem italského režiséra znovu volí pozorovatelský styl, který však velmi bezprostředně přenáší hluboko zakořeněné úzkosti černošských obyvatel New Orleans. Mimo jiné i kvůli kontrastnímu černobílému vizuálu si snímek Co uděláš, až svět vzplane? při své loňské premiéře v Benátkách vysloužil (vcelku povrchní) přirovnání k oscarovému dramatu Roma – oproti Cuarónovu filmu však slibuje více rozjitřenou a syrovou podívanou. Ve výroční anketě prestižního magazínu Film Comment snímek obsadil první místo v kategorii filmů mimo americkou distribuci.
Tiché doteky (r. Michal Hogenauer, 2019)
Do hlavní soutěže se letos nepropracoval ani jeden film českého režiséra, a tak musíme hledat nejočekávanější domácí snímek festivalu ve vedlejší sekci Na východ od Západu. Celovečerní debut Michala Hogenauera vypráví o dívce, která se při své práci au-pair vyrovnává s přísnými pravidly a manipulacemi ze strany hostitelské rodiny. Očekáváme komorní, tísnivé a lehce odtažité drama, které bude prozrazovat autorovu důkladnou obeznámenost s konvencemi současné artové kinematografie. Promyšlenou formou ostatně vynikal i Hogenauerův středometrážní film Tambylles, který soutěžil v sekci studentských filmů Cinéfondation na festivalu v Cannes.
Naše doba (Nuestro tiempo, r. Carlos Reygadas, 2018)
Filmy Carlose Reygadase vzbuzují nadšené i pohoršené reakce a jen málokdo na ně nemá vyhraněný názor. Novinka s názvem Naše doba v tomto není jiná. Téměř tříhodinové drama o manželském páru, který žije v takzvaném otevřeném vztahu, podobně jako Reygadasův vrcholný film Tiché světlo řeší otázku nevěry a pohybuje se na hraně dokumentu a fikce. Tomuto napětí přispívá i to, že do hlavních rolí režisér tentokrát obsadil sám sebe a svoji partnerku. Půjde o autorský film par excellence, nebo domýšlivou pretenciózní exhibici?
Takové krásné šaty (In Fabric, r. Peter Strickland 2018)
Britský režisér Peter Strickland patří mezi hrstku tvůrců, kteří si poučeně, a přitom zábavně pohrávají s odkazem hororového žánru giallo. Oproti příbuzně zaměřeným filmům dvojice Hélene Cattet & Bruno Forzani nejsou ty Stricklandovy tak abstraktní, ale zato jsou přinejmenším stejně smyslové a stylisticky pestré. Hororový příběh překrásných červených šatů a jejich strašlivého tajemství bude jistě opět žánrovou laskominou pro náročné. Podle dosavadních ohlasů jde o režisérův nejpřístupnější film, který se kromě vytříbeného stylu pyšní i vynikajícími hereckými výkony.
Otec (Baštata, r. Petar Valčanov, Kristina Grozeva 2019)
Jestliže loňskému lineupu karlovarské hlavní soutěže celkem jednoznačně vévodilo jméno rumunského režiséra Radu Judeho, letošní výběr se zdá být vyrovnanější. Mezi papírové favority na zisk některé z cen ale určitě patří dvojice Petar Valčanov & Kristina Grozeva. Smysl pro pichlavou satiru a absurdní situační komiku autoři osvědčili především ve svém minulém snímku Sláva, který – podobně jako jiné filmy současné silné bulharské vlny – začínal svoji festivalovou pouť v Locarnu. Tento rok tvůrci ve Varech představí snímek o muži, který uvěří, že se s ním jeho nedávno zemřelá manželka snaží komunikovat po telefonu.