Game over / Hra o trůny

Konec je citlivým okamžikem každého delšího seriálu. Nejen proto, že v divácích vzbuzuje dojaté reakce kvůli loučení s oblíbenými postavami, ale i tím, že účtuje s celým dosavadním vyprávěním. Seriálové vyprávění, jehož hlavním účelem je udržovat samo sebe v chodu, dokud nepřijde povel celou sérii stopnout, se najednou střetává s potřebou velkého finále. Seriálové vyprávění je totiž formované spíš řadou dílčích přerušení a dočasných konců – koncem každé epizody a koncem každé sezony.

U dlouhých seriálů proto jen zřídka platí, že jejich vyprávění soustředěně směřuje k promyšlenému finálnímu vyústění. Daleko spíš jsou to kaskádovité útvary, které různě vyvažují dvě extrémní polohy. Na jedné straně je to cykličnost, založená na „věčném návratu nového“, kdy se s každou novou epizodou vracejí staré postavy a divák může posuzovat, nakolik se změnily a nakolik zůstaly stejné. Na druhé je to naopak linearita, vědomí toku událostí bez možnosti návratu. Televizní seriál Hra o trůny, který právě skončil, byl v řadě ohledů unikátní projekt, v němž se potkávala řada vlivů různých médií. Mnoho jeho výjimečných znaků souviselo právě s tím, jakými způsoby nakládal s vlastní serialitou.

Už komplikované, do mnoha různých perspektiv roztříštěné...