Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“
Při brněnské premiéře filmu „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ zmínil Radu Jude pomník v Timişoaře, jenž byl vztyčen počátkem šedesátých let k poctě Sovětské armády, ale od let devadesátých se na něm skví nápis: „Sláva rumunskému vojákovi, dědici tradic dávné historie, jenž statečně bojoval proti bolševismu a fašismu za svobodu a nezávislost vlasti.“
Paradox tkví ve faktu, že proti bolševismu bojoval rumunský voják po boku fašismu a proti fašismu pak po boku bolševismu. Zatímco boj proti fašismu vnímáme za každých okolností jako ctnost, s bojem proti bolševismu to tak být nemůže, když proti němu bojoval i fašismus. V Rumunsku boj proti bolševismu splynul s genocidou; odhaduje se, že režim Iona Antoneska způsobil smrt 380 000 Židů.
Sledujeme-li vítězné dílo 53. MFF v Karlových Varech poprvé, jsme strženi optimismem hrdinky Mariany: čím více budeme vědět, tím více získáme jistoty i mravní převahy v hodnocení historie. Nestíháme však obejmout veškerou kulturní encyklopedii, ze které se tu zcela samozřejmě cituje. Při druhém zhlédnutí, pokud si mezitím najdeme jména a fakta, si onu encyklopedii vychutnáme. Při třetím setkání začínají pochybnosti: rebelující režisérka Mariana ztělesňuje nejen intelektuální přístup, ale i jeho limity. Co na první pohled vypadá jako střet civilizace a barbarství, odhaluje se jako barbarství v civilizaci. Boj uvnitř encyklopedie.
Rumunská společnost, vzešlá z národního obrození, zakládá svoji hrdost a integritu na autoritě literátů, vědců a vojáků. Ti však vyslovili i leccos ohavného. Ve filmu je citován objevitel inzulinu Nicolae Paulescu, jenž přirovnával Židy ke štěnicím. Rozšafný sedmihradský prozaik Ioan Slavici vyzýval zahnat Židy do Dunaje. Antisemitských výroků se dopustil národní básník Mihai Eminescu. Gladiátor žánrových trháků Sergiu Nicolaescu natočil Zrcadlo (Oglinda, 1993), kde glorifikoval diktátora Antoneska. Jude přitom nesděluje dosti zřetelně, že politici téhož jména byli dva: maršál Ion Antonescu a jeho ministr Mihai Antonescu, autor výroku, z něhož pochází název filmu.
Kulturní encyklopedie tedy není zárukou liberálních hodnot; může se stejně dobře stát oporou diktatury. Má se národ svých vojáků, básníků a vědců vzdát? Nebo jim má rasistické úlety odpustit? Zde ale nemluvíme o nepatrné skvrně na plášti humanistických velikánů. Zde se jedná o (ultra)pravicový světový názor, jenž ve své době veřejnému diskurzu dominoval. Jak ve filmu zazní, pachatelé masakrů nevypadají jinak než běžní lidé.
Mariana svoji metodu našla: válku (kulturní i skutečnou) převádí do scénické performance. Jenže právě tento pokus nakonec selže: publikum fandí pochodujícím oddílům rumunské a nacistické armády, spílá sovětským vojákům a pronásleduje prchajícího Žida.
Metodu našel i Radu Jude: poselství filmu sděluje přímo, takže důležité myšlenky říká ve střetech se svými protihráči sama Mariana. Veronica Lazăr a Andrei Gorzo uvedli ve stati „Un modernism politic updatat: Radu Jude și ,Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari‘“ (Vatra, č. 6–7, 2. července 2018) film do souvislosti s politickým modernismem přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jak ho reprezentovali Jean-Luc Godard, Miklós Jancsó nebo Fernando Solanas & Octavio Getino. Vtipně zmiňují Godardovu hlášku, že vše, co k filmu potřebujeme, jsou zbraň a dívka: Mariana začíná svou práci ve vojenském muzeu, mezi puškami a obrněnými transportéry. Muzeální expozicí začíná i Hirošima, má láska Alaina Resnaise, k níž se vztahuje výrok adresovaný Marianě: „Nic jsi v Oděse neviděla.“
Jména vedlejších postav (Dacian, Traian, Decebal) odkazují k rumunské mytologii, ale i k tzv. národní filmové epopeji. Jude dle vlastních slov vychází z jistoty, kterou ověřil právě Godard: cokoli zařazené do filmu stává se filmem. Mariana přečte před kamerou povídku Isaaka Babela – a je to stále film. Lze ukazovat statické fotografie, a bude to film.
Strhující disputace je kódovaná pro různá hlediště. Nejvíce si ji užije divák vědecký, jenž k tématu podnikne vlastní rešerše, svoji rozkoš tu najde cinefil. Ale co široké publikum? Statistika portálu Cinemagia vykazuje 9414 domácích diváků, což je i na rumunské poměry málo. Projekce v českých kinech jsou vzácné, jako by se kinaři titulu báli. Nejvíce mu sluší akademická či guerillová projekce s následnou diskusí a analýzou.