Kira Muratova / Kronikářka mizející lidskosti
,,Muratova z nás byla určitě nejlepší. Ve světovém, sovětském, evropském ani americkém filmu není nikdo, kdo by se jí vyrovnal," prohlásil v červnu loňského roku Alexandr Sokurov, když ruská režisérka Kira Muratova zemřela.
Muratova je filmařkou, pro kterou jsou paradoxy ústředním narativním prvkem i životním osudem. Nehledě na Sokurovovo superlativní hodnocení zůstává mimo úzkou vrstvou cinefilních fajnšmekrů v obecném (nemluvě o širokém) povědomí málo známou figurou a jen ti zasvěcenější si z její pětačtyřicetileté kariéry čítající patnáct celovečerních titulů vybaví alespoň Astenický syndrom (1989). Ti protřelejší snad doplní ikonická melodramata Krátká setkání (1967) či Dlouhá loučení (1971), z postsovětské etapy nanejvýš Tři příběhy (1997), kdysi úspěšné na festivalu v Karlových Varech. Nepřímá úměra superlativního hodnocení autorčina významu ze strany odborné veřejnosti a faktická absence její tvorby v kinodistribuci je prokleti, které Muratovu provází od jejího debutu. Stejně jako reputace nepřizpůsobivé persony, jejíž filmy předbíhají dobu a dráždí svou ostentativní jinakostí.
Andrej Tarkovskij jako nejslavnější mučedník sovětské...