Berlinale: V čínském filmu Sbohem, synu tiše detonují silné city
Smrt, početí nebo zmizení dítěte jsou ve zhruba tříhodinovém čínském filmu Sbohem, synu (Ti ťiou tchien čchang) poschovávané jako neviditelné oblázky, které však čeří hladinu ještě několik dekád poté. Ve velkorysém rozpětí od osmdesátých let až po současnost odskakuje tento rozvětvený, a přitom intimní epos režiséra Wanga Siao-šueja do minulosti a zpět, nabaluje na sebe tíživost plynoucího času a nechává ji zvrásňovat tváře příslušníků dvou rodin, ale i fasády domů a celých městských čtvrtí překotně se transformující Země středu.
V centru melodramatické, avšak subtilní a inteligentně předkládané zápletky stojí nehoda u vodní nádrže, při které zahyne dospívající chlapec Sing-sing. Pro otce s matkou, Jao-ťün a Li-jün, to není – jak se později dozvídáme – v jejich dosavadních životech jediná ztráta podobného rázu. Sing-singův nejlepší kamarád Chao-chao je u nádrže s ním – vidíme, že bojácnost jeho dětského přítele je mu na obtíž, ale jeho přesná úloha v celém neštěstí je dlouho neznámá. Chao-chaova matka, stranická funkcionářka, mezitím z katastrofy neobviňuje jen svého syna, ale především sama sebe.
Jak je snad i z tohoto stručného shrnutí zřejmé, spletenec vícegeneračních vztahů mezi oběma odlišně situovanými rodinami tu výrazně komplikují pocity viny a křivdy, léta zadržované a neartikulované. Jsou to přitom hlavně ženy, které na sebe dobrovolně berou břímě odpovědnosti, a to i za věci, jež ani nemohly přímo či samy o sobě ovlivnit. Muži naopak vše zpracovávají méně očividně, ovšem ne nutně méně intenzivně.
Důkladnost, s jakou Sbohem, synu traktuje vzdalování a sbližování rodin na hluboce osobní úrovni, pak filmu umožňuje do potlačovaných konfliktů zakomponovávat i jejich společensko-politické okolnosti. A to tak, aby čínští cenzoři, každým rokem zpřísňující svoje kritéria pro vstup domácích filmů na zahraniční festivaly, měli důvod přimhouřit oči. Jedno z osudových rozhodnutí autoritativní Chao-chaovy matky například vyvěrá ze všeobecně vynucované politiky jednoho dítěte, ale filmem je povětšinou tlumočené jako niterné, vnitřně sžírající selhání. Jde o podobnou taktiku, jakou s úspěchem svého času volil jiný autor tvořící v podmínkách opresivního režimu, íránský filmař Asghar Farhádí. Domácké rodinné melodrama, v němž spolu s hrdiny sdílíme zdrcující, dlouho utajovaná zjištění, dokáže dobře odvést pozornost od nenápadných poukazů na vliv totalitního aparátu a obecně uplatňovaných opatření.
Wangův film od společensko-kritických připomínek rozhodně neupouští a ústrojně jimi lemuje pohnuté osudy postav. Dobové požadavky v pozadí zaznívají z amplionu a objevují se na pouličních plakátech. Motiv odosobněného veřejného hlášení přitom snímku slouží k tomu, aby zároveň napříč různými obdobími vysledovával konkrétní ideologické posuny. Tlampačový příkaz z osmdesátých let, týkající se plánovaného rodičovství, nachází svoji ozvěnu o několik desetiletí později v letadlovém doporučení, aby cestující při turbulenci dbali bezpečí svých potomků. Věta, kterou již zešedivělá Li-jün směrem k manželovi toto palubní upozornění s mírným úsměvem glosuje, vše znovu dojemně svádí zpět k zažitým tragickým událostem z dřívějška: „Zrovna my bychom se už smrti bát neměli…“
Právě dlouho odkládané návraty, ať už na stará známá místa nebo ke starým známým lidem, jsou ve Sbohem, synu spouštěči těžkotonážní citové trhaviny – pasážemi, v nichž tiše detonuje smutek, úleva z odpuštění a další rozporné emoce, které dávají průchod slzám. Kdysi každodenně obývané prostory dýchají zašlými vzpomínkami, jejich okolí se sice dramaticky mění a pod tlakem hyperrychlého hospodářského boomu devastuje, ale jejich interiéry přežívají. Až slova posledního rozloučení konečně uvolňují jazyk a narovnávají pochroumané vztahy, až mezní zármutek prolamuje hradbu mlčení. Ve Wangově vyzrálém filmu nejsou proměny - ať už ty osobní nebo společenské - nikdy absolutní, ale vždy pevně připoutané k tomu, co už dříve bylo.