Berlinale: Schanelec natočila korunující dílo bez jediného ale

12. 2. 2019 / Ondřej Pavlík

Filmy Angely Schanelec byly vždy natolik introvertní a tajnosnubné, že k mezinárodnímu ohlasu a skutečně koncentrované pozornosti mířily jen pozvolnými kroky. Když před dvěma roky prestižní americký magazín Film Comment v úvodu k obsáhlému interview uvedl Schanelec jako „nejradikálnější a zároveň nejméně známou autorku oslavovaného hnutí berlínské školy“, pojmenoval tím jak režisérčinu donedávna marginální pozici ve světových cinefilních kruzích, tak důvod, proč se v této pozici posledních pár dekád ocitala.

Paradox je, že Amerika objevila německou filmařku v souvislosti s jejím teď už předposledním snímkem Cesta snů (2016) – sice pozoruhodným, ale v kontextu autorčiny tvorby slabším počinem evokujícím pečlivě vyhotovený domácí úkol obdivovatelky Roberta Bressona. O to větší radost vzbuzuje fakt, že letošní, v pořadí už osmý režisérčin celovečerní snímek nesměle otitulovaný Ich war zuhause aber… (Byl jsem doma, ale…) je naopak dílem korunujícím její dosavadní kariéru – jejím nejambicióznějším a patrně i nejlepším filmem, který suverénně vládne dosud převážně rozpačité berlínské soutěži.

Nakousnutá věta v názvu filmu přesně vystihuje dlouho kultivovaný eliptický styl Angely Schanelec, ve kterém podstatné dramatické události mizí jako drobné mince v hluboké studni, často nikdy neviděné a rozpoznatelné jen na základě vzdáleného cinknutí. Nepřečíst předem synopsi k Ich war zuhause aber… znamená ochudit se o kruciální, jinak nedosažitelnou dějovou informaci. Tedy že třináctiletý středoškolák na týden zmizí neznámo kam a že jeho následný návrat způsobí matce i učitelům existenciální těžkosti. Schanelec, věrná své vypravěčské askezi, na toto zmizení odkáže v úvodu pouze takto: umouněný chlapec sedí ve školní kanceláři, jeho matka pádí za ním, úlevně se mu vrhá k nohám a objímá jej.

Způsob, jakým režisérka šťastné shledání obou postav ukáže, je pro její poetiku rovněž typický. Místo živelného proudu citů čiší z objetí nehybnost, úzkostlivá aranžovanost – figury nepřipomínají dýchající bytosti, ale sousoší. Pnutí mezi teatrálností a přirozeností Schanelec – sama původně divadelní herečka – soustavně zkoumá v celé své tvorbě. Místy prostřednictvím citací konkrétních divadelních her (Racek v Odpoledni, Hamlet v Ich war zuhause, aber…), většinou však mnohem jemnějšími, obtížněji pojmenovatelnými postupy. Statickým oddáleným rámováním, ale zejména rozporuplným projevem herců, neustále setrvávajících na tenoučké hranici mezi přiznaně performativním odříkáváním precizně nabiflovaného psaného textu a realisticky vyznívajícím pronášením odposlechnutých všednodenních banalit.

Jestliže až dosud tuto tenzi Schanelec pouze vytrvale praktikovala a rozvíjela, v Ich war zuhase, aber… se k ní poprvé výslovně hlásí a explicitně ji komentuje. Současně jde o postup, který tentokrát zásadně určuje i dynamiku celého filmu. Počátečními scénami protagonisté – matka, její děti, pedagogický sbor i zvířata – procházejí jako strnulé modely. Toporně stojí. Ruce svislé upažené. Pohled nepřítomně upřený do dáli. Potlačená energie ale především v postavě matky zvolna bobtná a hromadí se, až nečekaně vytryskne v nejdelší dialogové scéně snímku, v níž ze sebe žena zapáleně a s hluboce prožívanou opravdovostí chrlí kritické připomínky k filmu, jehož část před nedávnem viděla. A shodou okolností hovoří právě o tom, jak do sebe naráží různé typy herectví a ztvárnění postav – jak to, co ona považuje za pravdu, koliduje s jejím pouhým falešným předstíráním.

Jde přitom jen o jednu z několika rovin, na kterých snímek důsledně prozkoumává odlišné, v mnohem kontrastní i prolínající se odstíny lidského chování. A dokonce nejen lidského, ale obecně životného a neživotného. Postarší pán, od kterého Matka kupuje dítěti jízdní kolo, kvůli hlasovému postižení mluví s elektrolarynxem jako robot. Podobně modulovaně a nepřirozeně zní ale hlasy i jiných postav v telefonním sluchátku. Strojová, neosobní komunikace se jen ve vzácných chvílích přelévá do projevů náklonnosti. A do toho všeho navíc kolem tiše postávají zvířata, divoký pes cupující zajíce, trpělivě a soucitně přihlížející osel – snad potomek slavného Baltazara.

Ich war zuhause, aber… není jen film s mimořádně košatým tematickým záběrem, ale rovněž film na režisérčiny poměry nezvykle (byť pořád tlumeně) vřelý, a dokonce i vtipný. Pokud si Schanelec u svých odpůrců doteď udržovala reputaci chladné a přehnaně seriózní auteurky, tady se z této zkreslující přihrádky definitivně vymaňuje. Při důkladné znalosti jejích filmů je to trochu jako sledovat introvertního intelektuála, jak opatrně, ale přesto se zkušenostmi podpořeným sebevědomím povylézá ze své křehké ochranné ulity.

Když sledujeme staršího chlapce, kterému na levé noze schází malíček, jak na zádech, s rukama pevně semknutýma za zády, rozvážně nese svého mladšího sourozence proti proudu lesní říčky, jde o fascinující, a přitom dokonale subtilní poetické vyjádření tématu samoty a sounáležitosti, jež se vine celým filmem. Všichni máme nějaký šrám, který nás trochu brzdí v pohybu životem kupředu, ale i přesto bychom měli umět nalézt sílu k tomu poponášet druhé, včetně těch, kteří mohou být ještě zranitelnější než my.

Zpět

Sdílet článek