Rédl / Rédl nesmí z kola ven
Soudě dle jeho posledních televizních počinů se z Jana Hřebejka stává jeden z nejnevypočitatelnějších českých filmařů. Ještě před pár lety, kdy Hřebejk točil volně navazující krimisérie Případ pro exorcistu a Pět mrtvých psů z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, se zdálo, že se žánrovými dramaty bude nadále spíše zápolit. Podivnou rozklíženost těchto minisérií, vrávorajících mezi potemnělou kriminálkou a bizarní situační komedií, přitom režisér v rozhovorech sám tak trochu omlouval svou nezvladatelnou inklinací nabourávat cokoli seriózního a soudržného různými humornými šrapnely. O to překvapivější je, že letošní Hřebejkova minisérie Rédl naopak drží skvěle pohromadě a od úvodní epizody šlape jako dobře seřízená lokomotiva. Na naše veřejnoprávní poměry nezvykle ponurá čtyřdílná kriminálka o nekalých mafiánských praktikách z doby těsně před rozdělením Československa už dokonce získala status domácí seriálové události sezóny. A nutno říct že právem.
Jak si tedy tento posun od polorozpadlých Detektivů od Nejsvětější Trojice k vypravěčsky, tonálně i tematicky ucelenému Rédlovi vysvělit? V souvislostech televizní tvorby, kde režisér nutně nemívá hlavní tvůrčí slovo, se nabízí přesunout pozornost k dalším autorským osobnostem. Klíčovou se v tomto případě zdá být zejména změna na pozici scénáristy. Zatímco Případ pro exorcistu a Pět mrtvých psů Hřebejk natáčel podle scénáře svého dlouholetého spolupracovníka Petra Jarchovského, pro nějž jsou sklony k epizodičnosti a nesourodosti typické, Rédla napsal jako svoji absolventskou práci mladý slovenský autor Miro Šifra. Právě Šifrův scénář, který se odvážně a s citem pro komplexitu pouští do nepříliš prozkoumaného období porevoluční transformace, se zdá být tím, co zkušeného Hřebejka přimělo povylézt z jeho pohodlného pelíšku a zachovat se – slovy samotného režiséra – „trochu jako houslista, který kývl na klavírní recitál v Rudolfinu.“
Přestože se minisérie objevila ve vysílání teprve nedávno, již se kolem ní stihlo vytvořit pár mírně zavádějících mýtů. Kromě toho, že bývá Rédl nepřesně uvozován jako v první řadě „Hřebejkův seriál“, vzniklo kolektivně sdílené přesvědčení, že se minisérie rozjíždí pomalu a nepříliš přesvědčivě. Tedy že první (případně i druhý) díl lidově řečeno za moc nestojí a že až v druhé polovině celý thriller konečně nabírá grády. Jistě, s blížícím se vyvrcholením se stupňují i zprvu jen naznačené konflikty a seriál se tím pádem stává i akčnějším, provázanějším a více strhujícím. Neméně podstatné ale je, co těmto konfliktům a vyvrcholením předchází či jak jsou uvozené a vystavěné. Právě z takového pohledu může být neméně vzrušující i sledování úvodní epizody. Kdy naposledy jsme v českém seriálu viděli takřka bezeslovnou expozici, která by nastínila nejen hrdinovo mystérium, ale zároveň primárně prostřednictvím obrazů ustanovila vícero linií hlavní kriminální kauzy, týkající se záhadně mizejících vlakových vagónů? Stejně tak je třeba ocenit způsob, jakým seriál od počátku účinně propojuje Rédlovu privátní a pracovní sféru. Odhalení jeho pečlivě střežené homosexuality například přichází během rozhovoru s trestně stíhaným bývalým šéfem StB generálem Ferencem – tedy v prekérní situaci, která výrazně podlamuje jeho autoritativní pozici vojenského prokurátora.
Queer detektiv
Nejde přitom jen o to, jak minisérie o lidech, jejich problémech a obecnějších politicko-společenských pohybech vypráví, ale jaký o nich současně vytváří obraz. Bez větší nadsázky lze prohlásit, že titulní hrdina, v němž se zrcadlí osobnost skutečného rakousko-uherského agenta Alfreda Redla, znamená přelom ve vykreslování queer postav v české filmové a televizní fikci a jejich posouvání do středu pozornosti. Herec Ondřej Sokol se na jednu stranu jeví jako logická volba i proto, že má s tímto typem rolí zkušenosti – v romkomu Perfect Days ztvárnil gay kamaráda Ivany Chýlkové a navíc doteď funguje jako moderátor estrádního televizního pořadu Tvoje tvář má známý hlas, zřejmě nejpopulárnější české travesty show. Jestliže se však Sokol v těchto případech jednoznačně dotýkal campově teatrálních, až karikaturních rysů queer identit, v Rédlovi se spoléhá na mnohem subtilnější výrazový rejstřík. Jeho přirozený herecký projev zahrnuje vláčnou mimiku i dostatek drobných zjemnělých posunků a mírně zženštilých gest, takže coby gay, jenž navenek svoji homosexualitu tají, působí i tak velmi uvěřitelně.
Zároveň odpadají trapné scény romantického dvoření, které tak často zaplevelují průměrnou českou tvorbu, a to včetně prestižnějších počinů, jakým byla letos například Vzteklina. Rédl rozhodně nevykazuje ani náznak uslintané erotiky a místo toho neotřele těží z hrdinovy sexuální orientace. Scéna, ve které nahý protagonista bez ostychu otevírá dveře zaražené kolegyni, by se jindy rychle zvrtla v nepovedený vtip. Tady ale zručně lavíruje mezi úsměvnou tenzí a ambivalentní nejistotou. Vyloží si žena tento manévr mylně jako sexuální návrh? Má Rédl v plánu ji záměrně rozhodit? Minisérii se tak i na nevelkém prostoru daří obměňovat stereotypní tropus samotářského workoholického kriminalisty, který vinou své oddanosti práci zanedbává manželku a rodinu. Tady je tato image jen součástí Rédlovy kamufláže, díky níž v zaměstnání nemusí alespoň po určitou dobu čelit nechtěné pozornosti a diskriminujícím výpadům.
Nuance historických zlomů
Zasloužené chvály se již Rédlovi dostalo za to, jakým způsobem portrétuje dobu raných 90. let. To je epocha, kterou si na jednu stranu můžeme spojit s tehdejšími exploatačními filmy (Nahota na prodej, Playgirls…), jež typicky bulvární rétorikou hlasitě promlouvaly o marasmu čerstvě porevoluční společnosti, v níž pád totality jen uvolnil prostor korupci a organizovanému zločinu. Na druhou stranu jsou tu ve skromném počtu filmy či seriály, které se k tomuto období navrací s časovým odstupem, ale místo důkladnější reflexe spíše jen utužují rozjásaný mýtus přelomového momentu sametové revoluce (to nakonec platí i pro závěr uznávané minisérie Hořící keř).
Rédl v tomto směru znamená osvěžující novum. Na transformativní historické zlomy sice nahlíží mřížkou žánrových schémat a motivů, ale přesto kriticky a na naše poměry nezvykle nuancovaně. Ačkoli optikou velkých dějin by v tu chvíli mělo docházet k ozdravnému odtržení demokratického Česka od východních, především ex-sovětských vlivů, minisérie naopak sugeruje, že kdesi v pozadí setrvává řada znepokojujících návazností a kontinuit. Ne náhodou je zde ryzím záporákem naturalizovaný Rus – zlovolný přízrak, který, jak ostatně potvrdily i nedávné události kolem domnělého únosu premiérova syna, stále straší českou společnost, nebo alespoň tu liberální část. Navzdory tomu ale Rédl zjednodušujícímu černobílému nahlížení na jednotlivé aktéry nepropadá. Ač tu máme co dočinění s bývalými i současnými agenty tajných služeb, seriál se k jejich mnohdy účelovým spojenectvím a animozitám staví s dostatečnou dávkou nejednoznačnosti, a znemožňuje tak přehledné čtení na klaďasy a padouchy.
Možná i pro ty velké, často neprůhledné brýle, kterými generál Ferenc připomíná filmovou inkarnaci slavného agenta George Smileyho ze snímku Jeden musí z kola ven, se Rédl vzdáleně blíží fikcím britského spisovatele Johna le Carrého. Jindy romantizovaný svět špionáže a kontrašpionáže navíc česká minisérie nahlíží s podobnou dávkou skepse a střízlivosti, a to nejen na osobní, ale i obecnější společensko-politické rovině. S narážkou na zmíněné le Carrého dílo se nabízí říct, že Rédl rozhodně nesmí z kola ven – alespoň co se týče domácí televizní tvorby, které jinak podobně originální, řemeslně dobře zvládnuté a temné seriály stále palčivě chybí.