Příliš krkolomný tanec / Foxtrot
Samuelu Maozovi stačily jen dva filmy, aby se pro Izraelce stal tím, čím býval svého času Oliver Stone pro Američany. Po premiéře jeho druhého filmu Foxtrot se ještě vystupňovaly protesty politiků, izraelská ministryně kultury Miri Regev dokonce vyhrožovala změnou legislativy filmové podpory, aby se podobné „útoky přebírající protiizraelský narativ“ nemohly opakovat. Ve chvíli, kdy už víme, že plány rozhořčené političky selhaly, k ní ale buďme shovívaví. Lze pochopit její bezradnost, když jeden z nejúspěšnějších domácích tvůrců ukazuje už podruhé činy své země jako přehlídku bezohledností hraničící s válečnými zločiny. A zatímco Maozův debut Libanon, vítěz benátského festivalu, nabídl pohled do zmatené válečné vřavy, kdy se jisté „závady“ v procesu „čestné války“ očekávají, Foxtrot posouvá svou subverzi mnohem dál. Nahlodává systém v jeho rutině. Tentokrát už není omluvou nelidskosti stres ani bezprostřední nutnost přežití. Nyní se stává nezbytnou a každodenní součástí systému, na níž je existence celého aparátu závislá.
Maozův film ale bohužel nemá jen problémy s tím, jak ho vnímají izraelské politické špičky. Horší potíže si připravil režisér sám svými příliš ambiciózními vypravěčskými rafinovanostmi, které nedokázal plně...