Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem

26 let působil jako filmový kritik deníku Libération, 4 roky vedl švýcarský filmový festival ve Fribourgu. Do pozice ředitele sekce La Quinzaine des Réalisateurs jej zvolila pořádající společnost Société des réalisateurs de films poté, co předčasně a náhle ukončila poměr s předchozím ředitelem Frédéricem Boyerem.¹ V době, kdy byl do čela jednoho z nejostřeji sledovaných světových výběrů pozván, měl veškeré svoje „vysoké“ filmové aktivity, kritické i kurátorské, takřka za sebou; programoval malý ženevský kinosál. Když pak v průběhu slavnostního zakončení programu poděkoval svému štábu, vzala si neohlášeně slovo jeho překladatelka a řekla: „A my všichni zase děkujeme Edouardu Waintropovi, že nám po dvou letech vrátil úsměv na tvář.“
Edouard Waintrop – konsolidátor.

V rozhovorech s vámi se často naráželo na vizi, cíle programu a směřování, které mu dodává jeho ředitel. Jaká je tedy vaše vize La Quinzaine – ve vztahu ke dvěma předchozím ředitelům, Olivieru Pèreovi a Frédéricu Boyerovi?

Vztahovat se k předchozím ředitelům, to by znamenalo vyjadřovat nad jejich výběry soudy, vyslovovat k nim názory, ale ty nemám. Ne že by v tom byl záměr; zkrátka jsem si je nijak nestačil utvořit. Neviděl jsem žádný film, který vybíral Frédéric Boyer. Ne že bych přímo nechtěl, nebyla příležitost. V Cannes jsem v loňském roce strávil čtyři dny a na Quinzaine jsem vůbec nedošel. Na druhou stranu i to je určitý signál. Věděl jsem, že je tam několik skvělých děl, ale z celku jsem nabyl dojmu, že je sekce velmi jednorozměrná. Obtěžovalo mě to; krom toho se mi zdálo, že se s filmy prostě pracuje nedostatečně. Co se týče Oliviera Pèrea, zažil jsem jeho poslední ročník; tehdejší výběr byl excelentní; nebo se mi to tak zdálo i proto, že mi přišel... právě rozmanitý.

Kde vy nejraději vidíte La Quinzaine mezi ostatními programy festivalu v Cannes? Jako alternativu hlavnímu programu, komplementární doprovod hlavní soutěže a Un certain regard, nebo naopak zcela odděleně, či dokonce v přímém kontrastu?

Neusiluji o takové zařazování, tak trochu proto, že mám pocit, že takové strategizování není v našich silách. Musíme být velmi rychlí. Velmi rychle musíme brát i odmítat. Un certain regard se může ze své pozice přímo u srdce oficiálního programu připravovat mnohem poctivěji, vymezovat se. Není žádným tajemstvím, že Un certain regard byla vedením hlavního programu založena v roce 1978 účelově proto, aby konkurovala La Quinzaine, aby pro hlavní program utrhla z toho, čeho jinak nemohl dosáhnout. Nejen teď, ale od onoho roku 1978 musí La Quinzaine každý rok znovu hledat svoje holé opodstatnění, místo, stabilitu. A to samo o sobě je dost práce.

V jaké pozici se pak ocitáte při jednáních s velkými agenty, těmi, kteří drží práva na nejočekávanější filmy?

Máme normální vztahy. Některé filmy s nimi vyjednáváme, ale nesestavujeme program podle jejich katalogů. Často se ohlížíme po filmech bez agentů. Nemáme v tomto směru ani preference, ani omezení. Samozřejmě, agenti se chovají tak, jak by se dalo čekat, vždy s celým seznamem nejlepších filmů na světě a filmů, které by se hodily právě nám. Ale to nás – taky pochopitelně – moc neovlivňuje. Ne zase, že bychom jejich výběry podceňovali, mnohdy tam skutečně objevíme zajímavé věci. Ale debata je vyrovnaná a oboustranná.

Nikdy na vás agenti nezkoušeli silovou hru?

Nestalo se mi, že by nám nabízeli nějaký film za to, že nám dají jiný, který sami chceme. Možná to jednou přijde, ale nestalo se to. Je pravda, že jsem celou dobu čekal, kdy to přijde, ale prostě k tomu nedošlo.

Stává se, že vám hlavní program nebo dramaturgové z jiných sekcí doporučí některý z filmů, které se nehodí do jejich koncepce s tím, že je to „vhodný film“ pro Quinzaine?

Někdy nám to nabízejí, ale není to tak zavedené. Starají se o to spíš samotné filmové produkce, ty si pečlivě vytipovávají, jakou službu pro film učiní jaká sekce. Hierarchie na festivalu je poměrně pevně daná. Hlavní program má samozřejmě největší přednost. Na jednu stranu jsou tu filmy, o které se ani nesnažíme. Když víme, že se připravuje třeba nový Cronenberg, je nám jasné, že to není titul pro nás. Na druhou stranu je pak řada filmů, které nás zajímají všechny. Jak hlavní program – „Oficiel“, tak nás. My ale musíme jednat velmi rychle a řadu filmů samozřejmě oželet.

A nemůžete vsázet na to, že nabízíte alternativu? Máte v historii nejméně jeden známý, přitom dost nedávný případ – Francis Ford Coppola stáhl svůj film z oficiálního programu, když mu řekli, že o něj sice stojí, ale nikoliv pro soutěžní sekce. Tetro pak slavnostně zahajovalo právě poslední ročník La Quinzaine, který vedl Olivier Père.

Považuji to za poloviční náhodu, poloviční vzácnost, něco, na co se nelze spoléhat, něco, o co nelze usilovat cíleně. Nemám pocit, že bychom mohli na něčem takovém stavět celý program – už třeba při srovnání s podmínkami, které má Un Certain regard. A otázkou je, jestli chceme, nebo zdali bychom vůbec měli chtít. My musíme být především rychlí, pohotoví; a přitom mnohem flexibilnější.

Ale co pak pokračovat v té tradici budování silných vztahů s autory, kteří mají napjatý vztah k hlavnímu programu? Autory, kteří jsou často vyhodnocováni jako „příliš radikální pro výběr“? Myslím Strauba, Akerman, Costu, kteří byli v programu La Quinzaine pravidelnými hosty. Vznikal z toho dojem, že v Quinzaine nacházejí azyl, že jej přijímají rádi a přednostně.

Takové vztahy s autory budujeme i nyní, upřímně rádi. Do tohoto ranku spadají třeba filmy Jaimeho Rosalese² ale opět, chceme vlastně takovou tvář budovat? Navíc tváří v tvář jiným našim možnostem. Můžeme poskytnout azyl autorovi, jako je Pablo Larraín, který se rozhodl svůj film natočit na starý formát UMATIC.³ To není žádný zavedený autor–ikonoklast.

Autorovi jako je Larraín a filmu, který přivezl, může takový výběr u vás prospět. Je jaksi ve stínu pozornosti, což je na jednu stranu škoda, na druhou stranu se mu nemůže přihodit, že by ho eventuální odmítnutí doslova zničilo, jak se stalo titulu Southland Tales Richarda Kellyho před několika lety. Těžký film si tak může začít pomalu, opatrně, „pojištěně“ říkat o pozornost.

Samozřejmě. A zase je to jen jeden pohled. Když si v některých ročnících pozorně prostudujete složení hlavního programu, zjistíte, že třeba 60 procent výběru jsou nové filmy autorů objevených v La Quinzaine a zbylých 40 procent tvoří díla filmařů objevených v La Semaine de la critique. Plnit tuto objevitelskou úlohu, být u začátku zrodu velké autorské osobnosti je zase úplně jiná – a stejně podnětná role, kterou výběr La Quinzaine plní.

To mě přivádí k výběru krátkých filmů: stavíte tento výběr tak, že by měla být pro autory filmů vstupní branou do programu celovečerních filmů? Je sekce krátkých filmů u vás tím, čím Cinéfondation pro hlavní program, jakousi vlastní „akademií“?

Spíš je tu v poslední době patrná právě tendence posuzovat krátké filmy jako malé trailery pozdější celovečerní tvorby. Částečně je tedy i náš výběr takový, ale jenom částečně. Právě příklad českého zástupce v našem programu⁴ ukazuje něco jiného: to není žádný test, předzvěst, příslib. To je plnohodnotný film tak, jak má být, jen v krátké formě.

Když se opět vrátím k osazení „autorskými jmény“, vychází mi, že drtivá většina pochází z Francie či z frankofonní Evropy: vedle Chilana Raula Ruize a Jaimeho Rosalese jsou tu Bruno Podalydes, Noemie Lvovsky, Michel Gondry, Quentin Dupieux či duo Stéphane Aubier – Vincent Patar... Je to záměr, či náhoda?

Přirozený sled událostí. Proti těmto velkým francouzským jménům stavíme dva debutující autory⁵, možná částečně právě proto, aby ten obrázek doplnili. Filmy režisérů, které zmiňujete, přinesly každý po svém do francouzského prostředí něco jedinečného a my jsme měli potřebu to reflektovat.

K vedení La Quinzaine jste dospěl po ředitelování festivalu ve Fribourgu a po dlouhé kariéře filmového kritika. Jak vám právě tyto zkušenosti pomohly? Je pro festivalového dramaturga třeba právě zkušenost filmového kritika nenahraditelná?

Působení ve Fribourgu pro mě bylo pochopitelně tou nejdůležitější zkušeností; tehdy jsem měl dostatečný čas naučit se základním pravidlům vedení festivalu. Skupinové práci, to zdůrazňuji. Zjistíte, že na festivalu pracuje řada lidí, kteří jsou v různých fázích konání mnohem důležitější než ředitel sekce. V tento moment třeba ti, kdo mají na starosti přímo jednotlivé filmové delegace. Co se týče kariéry filmového kritika, vím dobře sám, jak mi zkušenosti pomáhají. Ale nemyslím si, že by to tak mělo být u každého. Jsou to úplně jiná odvětví; nejvíc právě v tom, že kritik se zodpovídá jen sám sobě a jen sám se sebou vede veškeré hádky. Při budování festivalu je klíčová kolektivní práce a mnohostranný soulad. Činy, které jsou výsledkem kompromisu, a přitom dostatečně rozhodné.

Poznámky:
1/ O působení Frédérica Boyera jsem se blíže rozepisoval v předchozích dvou zprávách z festivalu v Cannes; z roku 2010 pak pochází rozhovor pořízený právě pro Cinepur. Kuriózní peripetie Boyerova odchodu v červnu 2011 (a jeho následného angažmá na festivalu Tribeca) u nás nijak připomínány nebyly. Zájemce o bližší studium kauzy můžeme nicméně alespoň odkázat k několika anglicky i francouzsky psaným článkům publikovaným na internetu.
http://www.telerama.fr/cinema/du-rififi-a-la-quinzaine,70226.php
http://www.lesinrocks.com/2011/06/21/cinema/cannes-crise-et-depart-a-la-quinzaine-des-realisateurs-1113512/
http://www.parismatch.com/festival-de-cannes/2011/Actu/La-Quinzaine-des-realisateurs-cherche-son-nouveau-directeur-artistique-304935/
http://www.indiewire.com/article/how-tribeca-chose-frederic-boyer-to-run-the-festival-and-what-comes-next.

2/ Snímek Sueño y silencio (The Dream and The Silence, Španělsko – Francie 2012).

3/ Snímek No (No, USA – Mexiko 2012).

4/ Tramvaj (Tram, ČR – Francie 2012, r. Michaela Pavlátová).

5/ Režiséry Elie Wajemana a Rachida Djaidaniho.