Febiofest: Střídavá péče je mistrovský rodinný thriller
U takto nervydrásajících filmů je přitom velmi důležité, jakými prostředky zesíleného emocionálního účinku dosahují. Zda se v tomto směru opírají o nefér manipulace a prvoplánově šokující výjevy, nebo zda si počínají inteligentněji. Střídavá péče je ten druhý případ. Je občas těžké uvěřit, že jde opravdu o celovečerní debut, protože snímek působí jako vyzrálé dílo zkušeného autora, který s takřka hitchcockovskou škodolibostí přesně ví, kdy co ukázat či neukázat, jak vybudovat napjaté očekávání a na čí hledisko se v tu kterou chvíli upnout.
Od úvodní scény soudního slyšení, v níž se s manžely Bessonovými seznamujeme především skrze účelově formulované výpovědi jejich advokátů, se Legrandův film spoléhá na věcný, ale přitom nesmírně úsporný a efektivní styl. Procedurálně odosobněný začátek stimuluje diváckou spoluúčast zejména množstvím nejasností a otazníků. Dopouštěl se zavalitý Antoine na o poznání křehčí Miriam skutečně domácího násilí? Je Julien od své matky naočkovaný proti svému otci? A co je pravda a co jsou už záměrně zabarvená fakta?
Odsud snímek, věrný svému názvu, střídavě věnuje péči všem příslušníkům rozdělené rodiny a ukazuje mnohem osobnější hru bázlivých úkroků a manipulativního zastrašování. Z těchto pasivně agresivních svárů přitom nevyjímá ani Juliena, který by jindy mohl být pouhou obětí situace, ale tady se záhy projeví jako její plnohodnotný aktér. Jeden z úderů na solar tak představuje zjištění, že školák není jen rukojmím rozhádaných rodičů, ale že k prohloubení jejich vzájemného konfliktu do jisté míry sám třeba i nevědomky přispívá.
Ty nejnapínavější scény si pak často vystačí s pouhým zlým tušením, neblahou předzvěstí, že vše se vmžiku může velmi ošklivě zvrhnout. Tomu kromě vždy akurátně posazené kamery a precizního střihu přispívá i velmi dobrý casting. Zejména Denis Ménochet v roli Antoina zdařile balancuje mezi těžkopádným, v jádru však dobráckým medvědem a nekontrolovatelně rozzuřeným grizzlym.
Zřejmě nejproblematičtější část Střídavé péče pak přichází v jejím infarktovém závěru, o jehož ospravedlnitelnosti by šlo vést dlouhé diskuze. Film tu každopádně s definitivní platností opouští svůj původně nejednoznačný přístup k postavám a zcela rozhodně dává najevo, na čí stranu se máme postavit. Z čistě emocionálního hlediska jde ale o logické vyústění mistrovsky režírovaného příběhu, jehož finále v míře navozené hrůzy možná předčí i obdobnou scénu ze slavného Kubrickova Osvícení.