Dabing Street / Dejvické šero ve studiu ZERO
Lascivní vtípek, který – alespoň v mojí paměti – patří kamsi na devadesátkové smetiště magnetofonových kazet a úmorných estrád by nicméně hladce zapadnul i do zbrusu nového sitcomu Dabing Street, který podle stejnojmenné hry Dejvického divadla natočil pro Českou televizi režisér a scénárista Petr Zelenka. V příhodách ze chcípáckého dabingového studia s výmluvným názvem ZERO sice nikdo nikoho neosahává, ovšem vnadné děvy – mezi nimi i přední tuzemská exhibicionistka Berenika Kohoutová – tu před mikrofonem vyhrnují trička dokonce zcela dobrovolně a na požádání. Zpráva o polonahém konkurzu pak prosákne rovnou do bulváru a studio přijde o už tak značně pošramocenou reputaci.
I když ale odsuneme puberťácké fóry stranou, vychází Dabing Street ze všech myslitelných rovnic pořád jako zklamání. Nedostatky seriálu přitom vyniknou zejména s ohledem na dva odlišné tvůrčí kontexty, k jejichž průniku tu vůbec poprvé dochází: soudobé komediální produkce ČT a Zelenkovy autorské poetiky.
Bez humorných chuchvalců
Co se týče hrané seriálové tvorby České televize, nabízí se Dabing Street hodnotit především v návaznosti na seriál Čtvrtá hvězda. Také tady, v příběhu o zoufale neúspěšných, za prestiží se pachtících provozovatelů nevalného libeňského hotelu, účinkoval prakticky celý ansámbl Dejvického divadla. Také tady se tvůrci holedbali, že před samotným natáčením věnovali mimořádnou pozornost přípravám a jednotlivé scény či epizody několikrát nanečisto nacvičovali na dejvické scéně. Vznikla tak dobře propagovatelná představa seriálu, který není jen obyčejným sitcomem, ale řemeslně poctivou komedií od prověřených autorů z uznávaného divadelního prostředí.Přestože se oba seriály spoléhají na typicky dejvický „nekorektní“ humor a obsahují řadu totožných přísad, očekávání dobře ošetřené televizní komedie naplňují s odlišným úspěchem.
Navenek deklarovaná péče o sebemenší detaily byla ve Čtvrté hvězdě nejpřesvědčivěji patrná v tom, jak jednotlivé gagy přesně rytmicky navazovaly, jak se nepředvídatelně znovu navracely a shlukovaly do soudržných humorných chuchvalců. Kromě důkladného plánování tu přitom evidentně hrála roli také promyšlená práce s kamerovými kompozicemi nebo načasováním střihu. Z jednoduchého „cink!“ – zvuku elektronické hry mahjong, s níž zabíjel čas laxní ředitel hotelu – například tvůrci dokázali vytěžit účinný rozpoznatelný running joke, který, třeba i mimo obraz, pointoval další skeče.
Podobně propracované nakládání s timingem vtípků, jejich rozvíjením a vrstvením přitom seriálu Dabing Street bolestně schází. Humorné motivy obvykle nepřekročí hranice jedné epizody a navíc postrádají jakoukoli tvůrčí finesu nebo formální nápaditost. Když těžkotonážní agent v podání Norberta Lichého uvízne ve dveřích do dabingu, zůstane tam trčet celý díl, aniž by však trapná situace jakkoli zábavně rostla a gradovala. Napříč epizodami se namísto toho opakovaně, bez výraznější invence vynořují zejména charakteristické povahové rysy sitcomově stereotypních figur: nevybíravě konfliktního režiséra Jandy, sukničkářských techniků Pavla a Davida, jejich přehnaně upjatého kolegy Karla nebo promiskuitní asistentky Lady.
Vybledlá čecháčkovská vyčuranost
Herec Václav Neužil ale zároveň o Dabing Street hovoří jako o „ryzí, autorské věci, kde nám Česká televize nechala volnou ruku.“ Jsou tedy v seriálu vůbec k nalezení nějaké stopy osobitého stylu? Konkrétně stylu Petra Zelenky, který tu je – na rozdíl od Čtvrté hvězdy, na jejímž vzniku se podílela silná režijně-scénáristická trojice Jan Prušinovský, Miroslav Krobot a Petr Kolečko – jedinou ústřední autorskou osobností?Zelenku z jeho filmů známe v první řadě jako více či méně zručného mystifikátora, který v Roku ďábla, Mňáze – Happy Endu nebo v zatím posledním Ztraceni v Mnichově zaníceně a hravě žongloval s fakty, fikcí, reálnými osobnostmi a událostmi a jejich přiznaně aranžovanými portréty. S tím jde ruku v ruce i jeho záliba v metafikci, tedy tvorbě, která sama sebe a svůj vznik uvědoměle reflektuje.
Seriál z dabingového studia k tomuto typu zaplétání několika fikčních rovin vysloveně vybízí. Dabing sice není prostředím, kde by hraná produkce přímo vznikala, může tu však být zásadním způsobem přetvářena a remixována. Snad i proto, že tentokrát nejde o autorský film, ale o veřejnoprávní televizní seriál, nicméně Zelenka od svého trademarkového matení diváka upouští. V přehledném syžetu se do popředí dostávají různé odkazy ke skutečným českým hercům, dabérům nebo dobovým filmům či pořadům.
Jakkoli to totiž z výpravy, kostýmů a celkové stylizace není příliš znát, Dabing Street se neodehrává v současnosti, nýbrž krátce po přelomu milénia. Tedy v době, kdy frčely hlášky ze Samotářů a na Nově v jednom kuse běžely výplachové americké seriály. Právě na tomto poli referencí k popkultuře i skutečným osobnostem Zelenkův seriál mystifikačně směšuje výmysly s realitou. Zkušeného dabéra Ivana Trojana například líčí jako pyšnou hereckou star, která by svůj hlas za žádnou cenu nepropůjčila animované disneyovské postavičce. Jindy tvůrci přijdou se zfalšovanou reportáží ČT, ve které kromě Woodyho Allena kritizuje dabingovou praxi i Václav Klaus.
Rozjívenému překrucování pravdy ale často schází hlubší smysl, který by dokázal jít nad rámec zběsilých epizodních zápletek, například směrem k soustředěné dobové reflexi. Absence jasně vytyčeného rámce, který by všechny ty výstřelky opodstatňoval, pak vyjde najevo ve vzácných chvílích, kdy se seriálu najednou podaří vyhmátnout nějaký citlivý bod a podrobit jej ironizujícímu zacházení. Jako když se ve studiu ZERO zjeví Viktor Preiss, doteď ztělesnění kultivovaného, ctnostného herce, aby spolu s techniky daboval novou řadu přisprostlého seriálu o ragbistech. Sebeshazovačná legrace, do které se zapojí i sám Preiss, patří mezi nejzdařilejší nápady seriálu právě proto, že se opírá o existující herecký obraz a zesměšňujícím způsobem jej nabourává.
Seriálu Dabing Street na jednu stranu nelze vytknout, že by z éry raných nultých, případně devadesátých let vytvářel nostalgické retro. S emblémy této doby ale na druhou stranu pracuje nesoustředěně a povrchně. Mnohem častěji z prostorů dabingového studia vyvstává starý známý, laskavě kritický pohled na čecháčkovskou vyčuranost a amatérské provinční pinožení. To jsme však od Zelenky i České televize v minulosti vídavali v plnějších barvách a ostřejším zvuku.