Skoro jako hraný film / IDFA 2017

Když se mladá Holanďanka Ally Derks na konci osmdesátých let rozhodla založit festival, kde by se promítaly jen dokumentární filmy, její motivací bylo, že zatímco režiséři hraných filmů mají svoje Cannes, dokumentaristé žádnou takovou přehlídku nemají. Žánr dokumentu se tehdy objevoval hlavně v televizi nebo jako chudší příbuzný na festivalech hraných filmů. Mise to byla úspěšná: o třicet let později je amsterodamská IDFA největším dokumentárním festivalem na světě a nápad Ally Derks se mezitím rozšířil všude po světě – svoji ryze dokumentární přehlídku má dnes skoro každá země.

Amsterodamský festival zaujímá v jejich hierarchii nejvyšší místo. Z malé, okrajové akce se pro Nizozemsko stala důležitá kulturně-společenská událost, kterou zahajuje ministr, filmové projekce probíhají ve třinácti amsterodamských kinech včetně monumentálního secesního klenotu Pathé Tuschinski se sálem pro tisíc lidí. Díky této prestiži mají na IDFA premiéru velké zásadní dokumenty, které pak často sbírají ceny v menších soutěžních přehlídkách po celém světě a někdy mají i celospolečenský dopad (to byl třeba případ filmu Plastová Čína, který přispěl k zákazu dovozu odpadu do Číny). V hlavní soutěži se tu promítají řemeslně umně vyrobené dokumentární blockbustery, které se vizuálním stylem a strukturou vyprávění blíží hrané tvorbě, experimentálněji laděná, divácky méně atraktivní díla se tu objevují méně.

Zkraje je nutné říci, že autor toho textu rozhodně není objektivním festivalovým zpravodajem, protože do Amsterodamu přijel coby režisér jednoho ze soutěžních filmů (Švéd v žigulíku). Prožitek filmového festivalu z pohledu tvůrce je jiný, než když člověk na akci přijede jako novinář nebo divák. Většinu času zabere provoz kolem vlastního filmu: debaty s diváky po projekcích, pracovní schůzky s producenty a novináři, různé oficiální večeře; k chození na filmy zbude málo času. Když už člověk do kina jde, často si z programu vybírá filmy, jejichž tvůrce osobně zná. To je totiž jeden ze specifických rysů dokumentárního světa – skoro všichni se v něm navzájem znají. Potkávají se během roku na workshopech, pitchingových fórech nebo dokumentárních festivalech, sledují, jak je kdo se svým projektem daleko. A když je film hotový, kolegy zajímá, jak se povedl.

Prototypem pro IDFA charakteristického, dokonale vyrobeného dokumentu, který je natočený pro velké plátno a široké festivalové publikum, byl letos Over The Limit polské režisérky Marty Prus uvedený v hlavní soutěži. Film sice nezvítězil, v Amsterodamu se o něm ale mluvilo jako o jednom z vůbec nejlepších na festivalu. Časopis Variety mu věnoval rozsáhlou nadšenou recenzi, v níž ho označil za dokonale vybroušený drahokam a přirovnal k hranému filmu Černá labuť od Darrena Aronofského, který se rovněž zabývá vztahem despotického trenéra a mladé profesionální sportovkyně. Marta Prus ve svém filmu sleduje ruskou moderní gymnastku Margaritu Mamun, jak se pod tvrdým vedením trenérky Iriny Viner připravuje na olympiádu v Rio de Janeiru, přičemž tréninkový dril s sebou nese nesnesitelné psychické ponižování. Film vyniká svou řemeslnou dokonalostí a formální čistotou, vyhýbá se klišé typickým pro televizní dokumenty: nezazní v něm jediná otázka ani vysvětlující komentář, nejsou tu typické mluvící hlavy. Režisérka jen mlčky a chladně snímá sportovní akci a dialogy mezi trenérkou a gymnastkou, z nichž pečlivě buduje drama. Kamera je přitom s protagonistkou pořád a snímá ji z extrémní blízkosti i ve velmi intimních okamžicích.

Podobný styl vyprávění zaměřený na hlavní postavu, kterou kamera zabírá velmi zblízka, ale bez otázek a režijních zásahů, uplatnil i další polský dokument Call Me Tony od mladého režiséra Klaudiusze Chrostowského, který v Amsterodamu vyhrál cenu za nejlepší studentský film. Jeho hrdinou je mladík Konrád z blíže neurčeného polského průmyslového města, který hledá své místo ve světě. Konrád zkouší prorazit v kulturistice a herectví, ani v jednom ale navzdory velkému úsilí nevyniká, z čehož je frustrovaný a zmatený. I přes neúspěchy si ale odmítá připustit vlastní průměrnost a s typicky mladickým zápalem se dál snaží realizovat své sny a věří, že jednou určitě prorazí. Call Me Tony svým intimně-autentickým stylem evokuje snímek Přijímání od Anny Zamecké, který loni vyhrál Evropskou filmovou cenu v kategorii dokument.

Všechny tři zmíněné polské dokumenty dobře ilustrují na IDFA momentálně silně patrnou snahu formálně se přiblížit hraným filmům (alespoň v hlavních soutěžních kategoriích). Tvůrci se vyhýbají používání „mluvících hlav“, místo toho sledují své hrdiny v situacích, točí akci. Je možné namítnout, že observační dokumenty, kde je tvůrce v pozici neviditelné „mouchy na stěně“, točil už Frederick Wiseman v šedesátých letech (který stál mimo jiné u zrodu IDFA), současné dokumenty jdou ale dál svojí blízkostí k portrétovaným subjektům a také strukturou filmového vyprávění, která mnohem silněji evokuje hraný film. Dokumenty vznikají pod dohledem dramaturgů a dalších mentorů, kteří se od začátku natáčení snaží v díle jasně definovat téma, hlavní postavy a konflikt, vybudovat klasický dramatický oblouk. (To mohu coby režisér dosvědčit z vlastní zkušenosti z několika intenzivních workshopů, kterými jsme se svým filmem prošli.) Tendence přiblížení se hraným filmům dělá dokumenty divácky atraktivnějšími, což přivádí do kin širší publikum, které by na „těžkopádné“ dokumenty nepřišlo.

Tento divácky atraktivní styl měl v Amsterodamu i českého zástupce v podobě filmu Nic jako dřív od autorské dvojice Klára Tasovská a Lukáš Kokeš, který soutěžil v kategorii First appearance. Film sleduje několik chlapců a dívek na prahu dospělosti, kteří se připravují na maturitu na střední hotelové škole v provinčním městě na severu Čech. Dokument je rozdělen do tří povídek, z nichž každá sleduje jinou postavu. Filmu chybí výrazný děj – stejně jako chybí jasný směr i hrdinům –, po jeho zhlédnutí ale v divákovi zůstane intenzivní, těžko definovatelný životní pocit části dnešní mladé generace. Vše umocňuje hudba, kterou k filmu složil známý elektronický hudebník dné.

Pro český dokument byl letošní ročník IDFA mimořádně úspěšný – mezi tři stovky promítaných filmů se dostaly tři tuzemské, což je historický úspěch. Na IDFA se naposledy probojoval před třemi lety film Stále spolu od Evy Tomanové, před osmi lety tu Helena Třeštíková premiérovala svůj časosběrný dokument Katka. Nejde ale jen o uvedené filmy, Česko má stále silnější pozici coby země, která pomáhá dokumentární filmy vyvíjet. Mezinárodní workshop Dok Incubator, který na intenzivních několikatýdenních soustředěních dokumentárním režisérům pomáhá se střihem a dramaturgií jejich chystaných filmů, měl letos v soutěži pět filmů.

Střední a východní Evropa na letošní IDFA celkově bodovala – hlavní cenu si odnesl film The Other Side of Everything, osobní reflexe stavu srbské společnosti prezentovaná na příkladu jedné bělehradské rodiny od mladé srbské režisérky Mily Turajlić. Zvláštní cenu poroty v hlavní soutěži potom získal film The Deminer od iráckých režisérů Hogira Hiroriho a Shinwara Kamala, který pojednává o kurdském plukovníkovi Fakhirovi, jenž v Iráku odstraňuje miny. Vyzbrojen jen párem nůžek na přestřihávání drátu, Fakhir se každý den vydává do smrtelného nebezpečí. Ocenění filmu odráží celkově silné zastoupení filmů z islámského světa (Sýrie, Irák, Egypt, Pákistán). V tomto smyslu IDFA funguje i jako jakýsi barometr globálního dění, kdy přináší svědectví z aktuálně konfliktních zón.

30. IDFA, 15. – 26. listopadu 2017