Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049
Na rozdíl od předchozího filmu Denise Villeneuva zatím nenapsali David Bordwell a Kristin Thompson o snímku Blade Runner 2049 na svém blogu ani řádku. Zdá se, že pro to mají důvod. Pokračování kultovní sci-fi není oproti nápady překypujícím Příchozím z formálního hlediska příliš podnětným filmem. A to navzdory tomu, že chce rovněž překvapovat dějovými piruetami a že svým rozvážným tempem a propracovanou vizualitou může působit na hollywoodské poměry až nezvykle umělecky.
Soudě dle pochvalných reakcí, ale i dle statí Slavoje Žižeka a dalších ideologických teoretiků, je předností nového Blade Runnera naopak spíše to, že, podobně jako originál, dokáže provokovat k úvahám nad současností a budoucností neoliberálního kapitalismu, nad vztahem člověka a stroje, nad (ne)autentičností existence.
Mezi těmito dvěma hrubě načrtnutými pohledy, primárně estetickým a filosofickým, nicméně trochu zapadá pohled na 2049 jako na mediální artefakt. Hovoříme-li v souvislosti s Blade Runnerem o originálech a kopiích, těžko se vyhneme asociacím s kulturou sériově vyráběných sequelů, prequelů a spin-offů. Postapokalyptické Los Angeles, v němž se bladerunnerovské filmy odehrávají, tak v novém snímku ještě konkrétněji vyvstává jako synonymum pro Hollywood – baštu, v níž se její obyvatelé skrývají před nehostinným, zdevastovaným vnějším světem, ale přitom sami ve svém civilizovaném „uvnitř“ nedokáží fungovat bez třídních bariér a sexismu.
Souběžně s tím se v Blade Runnerovi 2049 proměňuje ústřední téma vzpomínek. Jestliže v původním filmu replikanti nejprve považovali svoji paměť, a tedy i minulost, za opravdovou, tentokrát jsou si svých implantovaných myšlenek plně vědomi. Status nadesignované vzpomínky zároveň získává také film Ridleyho Scotta, k jehož úryvkům v podobě audio a video nahrávek se spolu s důstojníkem K několikrát vracíme. Pokud je přitom 2049 jeho „kopií“, v jakém smyslu jej lze od „originálu“ odlišit?
Bladerunnerovské filmy v tomto směru jako málokteré jiné zpřítomňují kruciální roli „materiálu“, z nějž je jejich stvořitelé „uhnětli“. Scottův snímek byl ve své době monumentem analogové filmařiny, přehlídkou praktických triků, detailních modelů futuristických pyramid a Vangelisových syntezátorových ploch. Výsostně tělesný rozměr měli také replikanti, kteří se skládali z nahraditelných součástek, pěstí probourávali zdi a v polorozpadlých koridorech metali akrobatické kozelce.
2049 pak do tohoto hmotného světa vnáší novou digitální dimenzi, přičemž zdůrazňuje její unikavost a grotesknost. Jsou to zároveň charakteristické vlastnosti počítačově generované grafiky, které tento účinek navozují. Instantní přítelkyně Joi se v podobě obřího reklamního hologramu tyčí nad dobitým K jako hrozivé monstrum, jindy se s otevřenou pusou „zasekává“ jako dojemně nehybný glitch. Obdobnými distorzemi jsou poznamenáni také digitálně vzkříšení „duchové“ Franka Sinatry a Elvise Presleyho, dávných pěveckých ikon, které se trhaně zjevují v Deckardově jukeboxu.
Nabízí se v této souvislosti otázka, nakolik je afektivní rozměr praktických a počítačových triků, či obecněji analogových a digitálních výrazových prostředků, určující pro přijetí filmu? A jakou roli hraje čas? Když se o původním Blade Runnerovi zasněně mluví jako o audiovizuální básni prosycené tíživou melancholií, nepramení tento melancholický pocit „slz ztrácejících se v dešti“ také z jisté nostalgie, vzbuzované dobovou scénografií, vizualitou, hudebními nástroji? A jsme vůbec schopni tento rozměr rozpoznat bezprostředně, tedy ve chvíli, kdy se zdá být zcela přirozenou součástí naší každodennosti, nebo až s časovým odstupem, kdy se najednou jeho „materiální“ kvality vyjeví mnohem naléhavěji?
Jsou to přitom právě scény, v nichž se Blade Runner 2049 s posmutnělou melancholií dotýká pomíjivosti digitálních (re)produkcí, které mohou časem získat na ještě větší působivosti. Právě tam, a pohříchu málo často, proniká film k jádru bytostně současného audiovizuálního výraziva. A místo, aby jím jednoduše vábil dovnitř a opájel, obnažuje jeho takřka spektrální obrysy a rušivé disonance.