Naposledy povstat a padnout / Logan: Wolverine

Superhrdinský film Logan: Wolverine po delší pauze opět zviditelnil otázku „komiksového realismu“. Sousloví, které možná zní jako čítankový oxymóron. Více než kdy jindy ale připomíná, že filmová autenticita příliš nesouvisí s bezprostřední skutečností. Dojem opravdovosti naopak musí být umně konstruován, obvykle v opozici k tomu, co je právě vnímané jako konvenční.

Současným komiksovým normám, které se z komerčních důvodů podřizují široké divácké přístupnosti, se Logan vzpouzí do maxima využitým ratingem R, který označuje film jako nepřístupný mládeži do 17 let bez doprovodu dospělého. Jindy bezkrevné, znecitlivující rvačky najednou „doopravdy“ bolí. Dlouhé zatahovací drápy znovu a znovu rytmicky protínají těla nepřátel a skrz naskrz penetrují jejich dolní čelisti. Vzduchem kromě odťatých končetin poletují i šťavnaté invektivy. Mimo tento drsný akční realismus, podpořený dystopickým laděním x-menovského světa na pokraji apokalypsy, se snímek vzdaluje zvyklostem komiksových filmů i jiným, nenápadnějším způsobem. Rafinovaná je zejména postupná transformace Logana-Wolverina, jejíž uvěřitelnost se odvíjí od součinnosti několika stylotvorných prostředků a fyzického herectví Hugha Jackmana.

Wolverine, podobně jako další X-Meni, nikdy nepatřil mezi superhrdiny s rozpolcenou osobností, pro které je převlek nedílnou součástí jejich nadlidského já. Také proto se jeho vzezření ustálilo na několika zřídka variovaných, snadno rozpoznatelných emblémech: husté, na krajích rozčepýřené kštici, protáhlých licousech, bílém nátělníku, rozepnuté kožené bundě. Do soubojů pak urostlý Rosomák často vyráží s odhalenou hrudí, která ještě zdůrazňuje jeho divoké, zčásti zvířecí geny. To, že je tato zdánlivě neupravená, rozevlátá vizáž ve skutečnosti ústrojně poskládaným souborem stabilizujících prvků, se ukazuje teprve ve chvílích, kdy Logan odmítá být Wolverinem. Zahořklá tvář nadpřirozeně vitálního mutanta dostává prostor v obou samostatných filmech, jež režíroval James Mangold. Méně výrazně ve Wolverinovi, kde nezvykle dlouhovlasý hrdina, stíhán vinou a halucinacemi, zprvu žije jako zanedbaný poustevník. Důsledněji pak v novém snímku, ve kterém sešlý, dlouhověkostí poznamenaný Logan v úvodu udržuje fasádu normality coby nájemný řidič limuzíny a placatkou tvrdého alkoholu tlumí bolest ze špatně zhojených ran.

Korporátní uniformu – tmavý oblek a bílou košili – nosí šofér Wolverine se zjevným odporem. Strohý oficiální úbor je ale současně vyjádřením toho, jak dalece se impulzivní bijec vzdálil od své superhrdinské přirozenosti. K té se zpět propracovává jen ztěžka a útrpně. Tělo mu oslabuje sílící otrava adamantiem; nezáviděníhodný status jednoho z posledních přeživších X-Menů mu každý den připomíná senilnějící profesor Xavier. Výprava do kanadského „Ráje“, kam za záchranou míří dětská mutantka Laura, pak není jen vyčerpávající poutí za alespoň částečným vzkříšením Loganovy dřívější slávy, ale také pozvolným návratem k jeho původnímu zevnějšku. Prošedivělý neudržovaný plnovous si Wolverine na cestě nejprve zkracuje sám, kotlety, které jsou jeho značkou, mu poté bez jeho vědomí vyholí Lauřini soukmenovci. Šedé sako napřed střídá ležérní košile, a teprve následně, během závěrečného lesního masakru, přichází na řadu typické tílko bez rukávů. Finální splynutí s wolverinovskou identitou je tak výsledkem zdlouhavého procesu, „věrohodně“ svázaného s vnitřní psychologickou proměnou.

Loganův přerod se přitom uskutečňuje v četných velkých celcích, upomínajících na klasické westerny. Mangoldova přiznaná pocta kvintesenciálně americkému žánru proto nefunguje jen jako tematicky opodstatněná citace, ale v komplexnějším smyslu i jako stylistický vzor. Na dnešní hollywoodské poměry nezvykle vzdálené rámování zachycuje pohybové nuance a dává vyniknout performativním detailům. Nerudné kulhání v prašných exteriérech futuristického Texasu i rozzuřený sprint přes zalesněné stráně v sobě skrývá potlačovaná muka. Mění se ale Wolverinův přístup, když obraz zatrpklého odevzdance plynule mutuje ve vizi obětavého bojovníka. Zatínající se drápy v Jackmanově rozlučce s jednou superhrdinskou epochou tak nejsou jen mimořádně brutální zbraní, ale také znakem věky odkládaného odhodlání – dlouho shromažďované vůle k tomu naposledy povstat a konečně definitivně padnout.