Člověk bestie / Rozpolcený

20. 5. 2017 / Janis Prášil
kritika

Postavy psychicky narušených jedinců mají ve filmografii M. Night Shyamalana dlouhou tradici, ať už je to zoufalý pacient ze Šestého smyslu, pro dobro společnosti vraždící invalida z Vyvoleného, slabomyslný násilník z Vesnice nebo psychicky narušený pár seniorů z The Visit. Až v Rozpolceném se však psychická anomálie stává ústředním tématem a v postavě Kevina trpícího disociativní poruchou osobnosti nabízí hned dvacet tři různých identit. Zápletka s rozpolcenou osobností posloužila jako marketingové lákadlo na filmovou novinku a zároveň vzbudila vysoká očekávání jak z hlediska psychologického ponoru do mysli postavy, tak v souvislosti s vyprávěním. Tato očekávání se však naplnila pouze částečně a Rozpolcený si udržuje vysoký standard především díky Shyamalanovu osvědčenému scenáristickému a režijnímu rukopisu.

Příběh muže, jehož traumatické dětství odstartovalo obrannou reakci v podobě duševní poruchy a vyústilo v únos a věznění tří mladých dívek, se drží jednoduchého lineárního vyprávění s odbočkami do traumatické minulosti jedné z obětí. Shyamalan se neuchýlili k sofistikovanější naraci ani při zprostředkování různých variant Kevinovy osobnosti a naložil tento ambiciózní úkol téměř výhradně na bedra představitele hlavní role. James McAvoy dokázal, že jeho herecký projev je natolik pružný, aby přesvědčivě obsáhnul univerzum osobností zahrnujících muže, ženu, devítiletého chlapce či monstrum. Protože však od scenáristy a režiséra dostal k dispozici místo trojrozměrných autonomních postav pouze typizované ploché figury, které mají zástupnou funkci a jejich smyslem je především zprostředkování pokřiveného světa narušené mysli, zůstává jeho herectví na povrchu a soustředí se hlavně na řeč těla, změnu vizáže a vystupování. Právě McAvoyovo fyzické herectví balancující na hraně karikatury zůstává nejviditelnější devizou snímku a zastiňuje mysteriózní rovinu.

Rozpolcený se dlouho pohybuje na půdě exploatačního thrilleru a vyčkává se zviditelněním iracionálního motivu. Myšlenkově přímočarý příběh dostává mysteriózní rozměr, teprve když se zásahem zvláštních efektů zhmotní Kevinova dvacátá čtvrtá bestiální identita a potvrdí se tak vykonstruovaná teorie nevěrohodně napsané postavy psycholožky o tom, že lidské tělo může působením mysli měnit svou podobu. Z realistického příběhu tak přecházíme do světa příšer a superhrdinů, v němž probíhá symbolický boj dobra a zla, který zároveň vytváří paralelu k překonávání osobního traumatu postavy. Právě způsob prostupování racionálního a iracionálního světa patří k osvědčeným postupům, jejichž pomocí Shyamalan buduje napětí.

Organizace fikčního světa patří k nejzajímavějším stránkám Rozpolceného. Otázky po tom, do jakého ze dvou světů postavy patří a jaká je jejich funkce v rámci racionální a iracionální roviny, zatím nejexplicitněji zazněly v Shyamalanově Ženě ve vodě. I Kevinův temný vnitřní však vesmír nabízí řadu otázek po funkcích, vzájemných vztazích, komunikaci a povaze jednotlivých identit. Zůstává nicméně téměř neprobádaný a na světlo se dostávají jen jeho záblesky v podobě několika stylizovaně ztvárněných poslů. Tento nedostatek Shyamalan vybalancoval osvědčenou relativizací dobra a zla jako proudů dvou různých řek, které vyvěrají z téhož pramene. Zasvěcení diváci si v závěru Rozpolceného mohou všimnout i toho, že Kevin uvažuje stejným způsobem jako pan Skleněný ve Vyvoleném. Oba hrdinové hlásají zvrácenou ideologii o nutnosti zabíjet z příkazu vyšší autority. Žijí ve světě, kde je cesta k dobru a mravní čistotě dlážděna utrpením a mrtvolami nevinných a únosce a oběť ocitají na opačných stranách stejné situace, pronásledováni démony minulosti.

Shyamalanova novinka v práci se žánry, zručným budováním napětím a originální organizací fikčního světa navazuje na vysoký standard režisérových ranějších mysteriózních thrillerů. Velký potenciál zápletky však beze zbytku vytěžil především představitel hlavní role, který se stal doslova tváří snímku a zastínil mysteriózní linku vyvolávající řadu pochyb o věrohodnosti jejího začlenění do reálného světa obydleného plochými postavami.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Okraje kinematografie

110 / duben 2017
Více