Mezery identity / Moonlight

Epizodická struktura filmu Moonlight přirozeně směřuje pozornost k dlouhým, zhruba sedmiletým časovým průrvám, v nichž se nám protagonista, jejž ztvárňují tři různí herci, doslova mění před očima. Kapitoly nazvané postupně „Little“, „Chiron“ a „Black“ dále navádějí k tomu, abychom ústřední postavu nechápali jako esenciální zhmotnění určitých stereotypů, ale abychom nad její identitou naopak neustále pochybovali. Ne nadarmo jsou všechna tři pojmenování hrdinovi přidělena ostatními, matkou, kamarádem, vrstevníky. Má tedy Chiron cosi jako vlastní „autentickou“ osobnost, nebo je převážně tvarován svým okolím?

To je otázka, kterou si oscarová dramata příliš často nekladou. A to i proto, že převážně zdůrazňují soustředěné herecké transformace hvězd, u nichž je působivá jejich kontinuita, ze které pak vzniká výsledný singulární „výkon“. Moonlight takové chápání hereckého výkonu zásadně ztěžuje. Místo souvislé ohromující performance vystupují do popředí jak zdánlivě nesoudržné změny Chironovy fyziognomie, tak ozvěny mezi odlišnými fázemi jeho dospívání a okruhem jeho nejbližších.

Vzhledem k mezerovité skladbě filmu, která Chirona štěpí do tří vzhledově ne zcela kompatibilních figur, je kontinuita napříč hereckými představiteli zajišťována jinak. Jedním takovým „vnějším“ garantem je režisér a scenárista Barry Jenkins, jehož veřejně deklarovaný osobní vklad sceluje snímek na úrovni autobiografické výpovědi. Druhou zárukou plynulosti je obtížněji popsatelný queer faktor, kterým Chiron disponuje jako dítě, jako teenager i jako dospělý muž. Termín „queer“ přitom nemusí nutně označovat homosexuála, ale obecněji člověka, který jaksi „nezapadá“, straní se, vymyká se normě.

Obraz Chirona-outsidera dlouho odpovídá běžným představám o otloukánkovi z problémové čtvrti. Jako kluk se před šikanou schovává v prázdném feťáckém doupěti. Ze hřiště odchází sám se svěšenou hlavou. Spíše než slovy hovoří svýma velkýma, zkoumavě vykulenýma očima. V šestnácti je jeho bázlivý pohled ještě obezřetnější. Nervózně těká do stran a vyhlíží, odkud přiletí další rána. Křehká tělesná konstituce jen podtrhuje jeho zranitelnost.

Dramatický rozdíl přichází až s posledním přechodem do dospělosti, kdy je Chiron takřka k nepoznání. Herec a bývalý atlet Trevante Rhodes mu propůjčuje impozantní muskulaturu, pod kterou bychom těžko hledali středoškolského střízlíka. Z vysmívaného slabocha se stal uznávaný šéf drogového byznysu, který svůj alfa status stvrzuje pečlivě kultivovaným zevnějškem, okázalými šperky a dominantním vystupováním. Až by se mohlo zdát, že Moonlight schematicky vytlouká jedno klišé druhým: ostrakizované děcko s nevyjasněnou orientací střídá černošský kápo jako z devadesátkového hiphopového videoklipu.

Přesto právě v závěrečné třetí kapitole kulminuje několik těžko slučitelných rozporuplností, které se zjednodušujícímu čtení vzpírají. Chiron na jednu stranu zrcadlí svého dětského mentora Juana, aniž by však byl jeho prostou kopií. Jeho odkaz v něm místo toho trhaně rezonuje: Juanovo ležérní sebevědomí, vyjadřované přirozenými manýry, je v Chironově případě součástí šlechtěné pracovní vizáže, zpoza které v nestřežené chvíli probleskne ostýchavý úsměv. Setkání se starým kamarádem Kevinem proto není jen reminiscencí a připomínkou nenávratně ztracené minulosti, ale také příležitostí zbavit se na moment ochranného krunýře. Chiron do Kevinovy restaurace vchází nejistě, kolébavě, s rukama v kapsách. Když na stůl před jídlem odloží svoje zlaté nasazovací zuby, je to, jako kdyby svlékl brnění. Svoji jemnost a zranitelnost neztratil, jen ji z donucení obklopil lesklými nárazníky a svalnatými pažemi.

Odpověď na otázku, kým Chiron vlastně je, zůstává až do konce plná nevyřešených protikladů a ambivalencí. Je tím, co ze sebe pracně vybudoval, nebo tím, co v sobě (ne)úspěšně potlačil? Už proto je nálepka „černošského gay snímku“, vytvořená médii během oscarové kampaně, nepatřičná. Jenkinsův film nepřitakává ustálenému zobrazování minorit, ale tyto naopak postupně znejasňuje a komplikuje. Působivých kontrastů přitom dociluje prostřednictvím rozmanitého, a přitom vzácně sladěného hereckého ansámblu, v němž dělení na „hlavní“ a „vedlejší“ role postrádá smysl.