Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Jak stručně shrnout možná nejmytičtější z mezinárodních filmových festivalů Sundance? Je to nejdůležitější festival nezávislého filmu v Americe. Je to akce, kde se mnohem delší fronty stojí ve vyhřívaných stanech před kinosály než na okolní během akce poloprázdné sjezdovky, a přesto tam majitelé lístků svorně čekají i hodinu v jedné frontě bez ohledu na barvu jejich akreditace. Festival, kde režisér zahajovacího filmu přijde na pódium ve flanelové košili a kšiltovce místo černého smokinku.

I jeden z hlavních dramaturgů Sundance John Nein na otázku ohledně toho, čím se akce liší od nejznámějších evropských festivalů, vytahuje zaklínadlo v podobě „magického ducha nezávislosti“, který prý na Sundance stále přetrvává. A podobně tajuplně dodává, že každý má jinou představu o nezávislosti a že to je právě na Sundance to nejlepší. Vzápětí ale význam festivalu vystihne celkem přesně: „Šokovalo by mě, kdyby se v příští sezoně udílení cen neprosadil některý z filmů uvedených na Sundance.“ Sundance je zkrátka první významný festival roku, koná se těsně po Zlatých glóbech, pár týdnů před Oscary a se svým zaměřením na debuty – letos jich bylo uvedeno třicet sedm – objevuje nové talenty, o nichž se bude mluvit na příštích Oscarech a Glóbech.

Stačí se podívat na letošní vítěze Oscarů: režisér rekordmana oscarových nominací, muzikálu La La Land, Damien Chazelle začínal a vyhrál na Sundance se svým krátkým filmem Whiplash a později to zopakoval s jeho celovečerní verzí. Oscarové Místo u moře tu také mělo premiéru loni. A obzvlášť v době, kdy může sošku za nejlepší film dostat drama Moonlight s rozpočtem 1,5 milionu dolarů (za to už se dá natočit i kapku dražší český film a asi jedna setina hollywoodského blockbusteru), se vliv „nezávislého“ Sundance nedá podceňovat. Moonlight se tu sice nepromítal, ale rozhodně by na Sundance pasoval.

Letošní ročník určovaly dvě události: té první měl divák plnou hlavu, té druhé plné kecky. Den po zahájení Sundance byl Donald Trump zvolen americkým prezidentem a o dva dny později napadlo asi sto centimetrů sněhu. O obojím se mluvilo takřka neustále. S jedním rozdílem. Zatímco sněhu měl každý plnou pusu, Trump plnil roli tajuplného McGuffina, kolem nějž všichni krouží, ale jehož jméno nikdy nepadne.

Hned na úvodním filmu americké soutěže starosta Park City poznamenal, že název snímku I Don't Feel At Home In This World Anymore může vyjadřovat pocit mnoha jeho spoluobčanů, byť on sám jej nesdílí. V lyžařském letovisku Park City, kde u silnice postávají losi, městská doprava je tu zadarmo a městský plán na dalších patnáct let směřuje k naplnění ekologického snu, se lze jistě cítit doma celkem snadno. A jako by se tu celá americká „kulturní obec“ ukryla alespoň na těch deset dní na konci ledna a žila raději naplno filmem.

Zahajovací snímek se nakonec stal i filmem vítězným, a těžko říci, jak moc porotu při ocenění této coenovské černé krimi komedie ovlivnily společensko-politické přesahy. Debutující režisér a relativně zkušený herec Macon Blair si tu více tu méně obratně pohrává s coenovským arzenálem, do nějž patří neohrabaná tragikomičnost násilí a zlomyslná role náhody, nicméně se mu nedá upřít schopnost v některých působivých zkratkách a hyperbolách vystihnout neurózy dnešní doby.

Společným tématem mnoha nejen amerických titulů byl motiv homosexuální či jinak zapovězené lásky – od jednoho z nejoceňovanějších filmů Call Me By Your Name italského režiséra Luky Guadagnina, přes mexický film I Dream In Another Language (Sueño en otro idioma), který získal cenu diváků, až po vítězný titul mezinárodní soutěže, britské drama God's Own Country.

Ale pokud lze najít nějaký rys spojující filmy napříč zeměmi a soutěžními i nesoutěžními sekcemi, pak jsou to možná přehnané ambice, s nimiž se tvůrci pokoušeli inovativně přistupovat k žánrovému filmu. A tak nesoutěžní sci-fi The Discovery, v němž vědec Robert Redford objeví existenci duše, skončilo jako sebevzhlíživá artová romance a disputace o zdánlivě závažných otázkách. Umně nasnímaný a místy i vyprávěný australský thriller Berlin Syndrome o turistce držené v jednom bytě si zase nedokázal vybrat mezi žánrem, artem a exploatací. A americký titul Walking Out o výpravě otce a syna do hor nebyl ani thrillerem o přežití, ani rodinným dramatem, byť na každém kroku mladistvého protagonisty, který vleče zraněného otce do bezpečí, bylo znát, jak moc chce být obojím.

I jednomu z nejlepších snímků Sundance, dramatu Mudbound z poválečného Mississippi, lze vytknout, že je až příliš „napsané“, že se až příliš snaží vměstnat látku na román či seriál do řady impresí, z nichž se skládá jediný celovečerní film. Na druhou stranu tento horečnatý způsob zachycení osudů a traumat jedné bělošské a jedné černošské rodiny, v němž není hlavních a vedlejších postav, má především pro svou živelnost a působivé ozvuky rané tvorby Terrence Malicka ve snímání velkou šanci za rok promluvit do oscarových nominací.

Jako kdyby jistá, byť spíš podvědomá než vysloveně programová potřeba vymezovat se vůči dominujícímu Hollywoodu šla ruku v ruce s tendencí každý úkrok od pravidel ocenit víc, než je zdrávo. Přitom však ty nejlepší filmy letos pevně vycházely z žánrových tradic.

Režijní debut Wind River scenáristy snímků Sicario a Za každou cenu Taylora Sheridana se natáčel v nedalekých horách a jde o přeneseně i doslova mrazivý thriller o vyšetřování úmrtí mladé ženy nalezené ve sněhu. Jsou tu scény a zvraty, které svou intenzitou či překvapivostí vyrazí dech. Jeremymu Rennerovi role stopaře s ranami v nitru a dobrými vztahy s místní domorodou komunitou neobyčejně sedla a v nejlepších chvílích je Wind River nejen napínavý detektivní thriller, ale i zimní western o vztahu k místu a drama o vztahu k lidem, kteří jej obývají.

Že v roce politických turbulencí bude nejdráže prodaným a takřka nejvíce diskutovaným snímkem právě na Sundance romantická komedie, asi čekal málokdo. Ale v produkci Judda Apatowa vzniklý titul The Big Sick nebyl jen filmem, u nějž se publikum v sále při premiéře smálo tak nahlas, že posledním vtípkům z nejlepších humoristických salv scenáristy a hlavní hvězdy filmu Kumaila Nanjianiho už nebylo rozumět. The Big Sick především tematizuje zkušenost mladého Pákistánce, který nemá ortodoxní muslimskou víru svých rodičů, ale není pro něj ani snadné žít západním způsobem života, jenž je mu rozhodně bližší než svět modlitebních koberečků a dohodnutých námluv. Autobiografický scénář posunuje děj i postavy blíže civilnosti, není to přehlídka vždy trochu extravagantních appatowovských outsiderů a ztracenců, ale místy i takřka realistické drama, v němž nejde jen o lásku, ale i o život.

Když člověk vychází z kina a brodí se sněhem k nejbližší autobusové zastávce, kde mu všudypřítomní dobrovolníci u plynového stojanu, z nějž sálá tolik potřebné teplo, radí, kudy do dalšího kinosálu, snadno nabude dojmu, že svět je stále v pořádku. Fronty před sály, ať už ty se vstupenkou na premiéru či na novinářské projekce, jsou tu leckdy delší než na festivalu v Cannes. Ale při tom čekání před kiny či v autobusech, kde se mísí lyžaři a filmaři, vzniká úplně opačný typ atmosféry než v Cannes, kde s každým novým druhem fronty před kinem narůstá pocit elitářské akce, byť akce, která má na své elitářství jisté právo.

Vlastně není až tak překvapivé, že dramaturg John Nein, který jezdí pravidelně na festival do Karlových Varů, atmosféru obou festivalů srovnává. Sundance je sice místem, kde se odehrává celkem velký byznys, obzvlášť dnes, kdy se do hry o distribuční práva zapojují internetoví hráči Amazon či Netflix a šroubují ceny filmů výše než v minulosti, ale ve frontě s plátkem mastné pizzy a kelímkem vodové kávy za tři dolary to divák příliš nevnímá.

Sdílené útrapy sbližují. A tak nepřízeň počasí a společný „nepřítel“ letos v Sundance hodnotu onoho efemérního a klišovitého „magického ducha nezávislosti“ vystřelily vysoko. A člověk ani nemusel být Američan, aby uprostřed pochodujícího protestního davu, který se navzdory počasí valil zasněženými ulicemi Park City den po Trumpově inauguraci, měl také chuť pozvednout pěst a vykřikovat „Hey Hey No Way We Don't Want no Hate“.

Sundance Film Festival, 19. – 29. ledna 2017.