Padlé hvězdy revoluce / Osobní pohled scénáristky na Berlinale 2017
Kráčím po červeném koberci přes jeden z chrámů konzumu a přemýšlím, jak spolu souvisí to, že Berlinale tento rok dalo velký prostor filmům, jejichž hlas je kritický právě vůči tomu, co tato místa zosobňují: vrchol kapitalismu, propastné sociální rozdíly ve společnosti, nekonečné prázdno a touhu zaplnit jej zbožím... Kterému z „áčkových“ filmových festivalů se tomu ale nakonec daří vyhnout a proč by vlastně měly, když je film sám jedním z významných článků celé konzumní chobotnice?
Kelímky na kávu se rozkládají kolem šesti let a tak Berlinale vyzývá, aby si každý účastník přinesl svůj vlastní šálek. Sympatické. Už míň pak to, že festival tiskne na celkem těžko recyklovatelný papír a jedním z jeho hlavních sponzorů je automobilová společnost. Pozastavovat se nad tím v čase, kdy se na některých místech světa systematicky vede agenda o neexistujícím globálním oteplování a uhelné doly se asi také v nejbližší době neplánují zavřít, je asi zbytečné.
Sorry, vyprodáno
„SORRY, SOLD OUT“, píšu na jeden mramorový kámen Postdamer Platzu: opakující se věta uvaděček Berlinale se stává heslem mých dní. Po víkendu se však železná opona nebe nad Berlínem přece rozestoupí a se sluncem konečně hltám projekci polského snímku Serce Miłości. Po Performerovi (2015) přichází kurátor Łukasz Ronduda s dílem, které osciluje na pomezí příběhu o lásce a zrcadlení se dvou umělců proti zprávě o stavu mladé polské umělecké scény.
Hlavním útočištěm se mi na festivalu stává filmový institut s kinem Arsenal a jeho „chill“ kavárna. Probíhá tady taky doprovodný program k retrospektivní sekci Future imperfekt, kde se objevila také Ikarie XB1, nebo jste se mohli dovědět něco o tvorbě světa Minority Report. Nejvíc se ale pohybuji mezi sekcemi: Panorama, Forum a Forum Expanded, která v letošní edici nese název „The Stars Down To Earth“. Kurátor Anselm Franke nastínil toto téma jako „alegorii ukradených revolucí a ztracených tužeb“, i jako celkový pocit nejistoty vycházející ze současné geo-politické situace. Tyto „padlé hvězdy“ mě pak provází téměř všemi sekcemi a filmy, které zhlédnu. Začíná to nesnesitelně dlouhým dokumentem Qiu (r. Ma Li), který sleduje pacienty, nebo spíš vězně, jedné psychiatrické nemocnice v Číně. Dokument mě děsil zobrazením času, který se může ztratit a rozplynout, a portrétem lidí, kteří jsou v tom zdánlivě neplynoucím čase uvězněni. Na znejistění hranice mezi šílenstvím a normálním stavem navazuje osobní dvouhodinová esejistická reflexe portugalského režiséra Joao Moreiru Sallesa, který ve svém No intenso agora prokládá archivní dokumentární a amatérské záběry z revolučních dní v Praze, Francii a Brazílii. I když tady barvy střídá černobílost archivů, zejména převaha červené jako podrobené, zotročené, znásilněné nositelky revoluce vrhá, v této osobní reflexi minulosti, na sochy budoucích revolucionářů stín.
Mezi těmito dvěma dokumentárními epopejemi stojí pak další – kanadská epopej: Ceux qui font les révolutions a moitié n'ont fail que se creuser un tombeau, režisérského dua Mathieu Denise a Simona Lavoie. Od selhání studentského revolučního hnutí v Quebecu je film analýzou hlasů těch, kteří se neunavili obklíčení na náměstích či nesklonili hlavy v celách předběžného zadržení nátlakem represivních složek systému. Rozhodli se pokračovat v izolaci, tam kde se většina nutně odpojí. Zkoumání radikálních těl revoluce propletených v erotickém spojení, je tady nasáknuté jakýmsi pocitem „incestu“ a sektářství, a dotaženo do extrémní podoby experimentováním s divadelní formou ve filmu.
Vnímala jsem to jako akt násilí na divákovi, kde je hlavní zbraní patos, nucení diváka sledovat, jak se herec (ne postava) noří do stavů jakéhosi zprzněného hereckého cvičení ze Stanislavského. Toto odpojení a útoky jsem brala jako jakýsi brechtovský pokus o přesnou kritiku určitých příznaků, které v sobě nesou nejenom kanadské radikální hnutí. Nejsem si tím jistá, tak to nadhodím na Q&A, kde však z odpovědi vyplyne, že šlo spíš o pokus filmařů včlenit do média filmu vyjadřovací prostředky divadla, performance, tance, výtvarného umění jako i archivní dokumentární záběry studentského protestu. To se však rozhodně nepodařilo udělat organicky. Každá ze složek tady trčí jako amputovaný pahýl, na rozdíl od již vzpomínaného Serce Milości, kde se to Lukaszovi Rondudu daří s chirurgickou přesností a čistotou řezu.
Pro mě jako scenáristku mají festivaly jako je Berlinále význam tím, že mohou na premiéry dotáhnout jejich tvůrce. Vím, že filmy ze soutěže, které jsem tady neviděla, budou pro mě dřív či později všechny dostupné i kdyby nebyly v distribuci, proto se snažím vybírat ty, o kterých si myslím, že budou těžko sehnatelné. Pak si pokládám otázku, jestli chci opravdu tenhle film vidět na velkém plátně s kvalitním zvukem a ne jenom z domácího projektoru. „Vidět nebo nevidět tento film?“ je pro mně tady méně důležitá otázka, než „Potkat nebo nepotkat se tady s těmito filmaři?“, pokud se bavíme o kinematografii z celého světa. Q&A trvá sice jen pár minut, ale většinou se mu daří rychle objasnit alespoň ty hlavní režisérské záměry. A často odhalí i osobní spojení umělce s dílem. Dvakrát jsem tady měla pocit téměř dětské radosti, že se po filmu, který mě právě „rozsekal“, mohu hned setkat s jeho tvůrci.
Filmová hypnóza
Ghost in the Mountains. Yang Heng mne přibíjí do sedačky až neuvěřitelně širokými záběry, kde v nekonečné rozlehlosti pusté krajiny sledujeme ztracené postavy. Jde o studii prostředí se sociálně-vztahovo-spirituální sondou do zapomenutého kraje čínských hor. Daří se jí být skličujícím thrillerem s nezvyklým rytmem a narací. Pozornost je kladena na ty části příběhu, které by byly jinak v tomto žánru velmi pravděpodobně vynechané, nebo opomenuté.
Před začátkem filmu mě překvapí pokorná prosba režiséra o trochu strpení s tempem díla, ale když se rozsvítí světla a já se rozhlédnu po poloprázdném sále, už ne tolik. Tempo filmu často souvisí s jeho tématem. Tady je tedy pro mě jeho trýznivá pomalost skoro nutností, ne formální nadstavbou. Ghost in Mountains nebo Láska z Khon Kaen (Apichatpong Weerasethakul, 2015) jsou filmy, které pracují s atmosférou jako prvkem filmového vyprávění, které se divák může nebo nemusí odevzdat. Ne každý klient hypnoterapie je hypnotizovatelný. Ti, se kterými tu teď sedím, jsou zřejmě úspěšně zhypnotizovaní „pacienti“ Yanga Henga.
Po filmu autor vypráví o obraznosti, kterou si vzal z tradiční čínské malby. Postavy jsou tu v široké krajině nepatrné: siluety a stíny mizící v kopcích a rozlehlých pastvinách. Otázka z publika, jestli uvidí film i čínské publikum, myšlená zřejmě jako narážka na čínsky režim, který by film mohl nějak limitovat, nebyla pochopena a tak se od Y. Henga dozvídáme, že „Čína je velká země s velkým počtem lidí a tedy i v Číně má ‚arthouse cinema‘ své diváky.“ Z jeho odpovědi je ale i tak jasné, že film zjevně pro režim není problém, i když ukazuje odvrácenou, a pro mnohé úplně neznámou, tvář Číny tak vzdálené od jejího obrazu pokroku. Nehostinný zaostalý venkov, kde kromě přírody není čeho se chytit. Mladí lidé se snaží rychle uniknout do města, ale vrací se s nesplněnými sny, aby zjistili, že tady pro ně již není místo.
Zmíněné univerzální téma je také velmi vyhledávané filmaři východní Evropy. U nás však většinou postavy překračují hranice své rodné země. Tady se postavy vykořeňují ve své vlastní zemi – utápějí svou ztracenost v alkoholu Ghost Mountains. Křehké siluety obyčejných lidí se potácí mezi městem a vesnicí, touhou někam patřit a žít lépe, neschopností vykročit z mizérie prostředí, které je jako bažina vtahující dovnitř vše, co se jí jen dotkne, a kde lidský život nemá velkou hodnotu. Jeden večer přesycena filmy, které jsem nemusela vidět, a sociálně unavená samotou v obklopení, toužím teď jen po klidu a samotě.
Tokijské noci v Berlíně
Festivalový networking mi zatím nejde a nejsem si jistá, jestli to jednou bude lepší. Je to tak, nebyla jsem na žádné berlinalské i když té brazilské s legendárními vodopády Caipiriny jsem byla blíž než smrt. Po Martin-Gropius-Bau, kde probíhal pětidenní filmový market, jsem si udělala zmatenou exkurzi, potkala pár strašně zaneprázdněných známých, kteří ještě také dělají filmy a přišli na Berlinale jen pracovat, tedy na market. Ze stánků si vezmu katalogy argentinského a mexického filmu a chystám se rychle zdrhnout, když mě něco zastaví uprostřed přízemí. Vzývání. Chrám distribuce a produkce. Chvíli jen nechávám kolem sebe téct všechen ten pohyb, množství hlasů a těl. Odcházím, v hlavě lidský úl. Z knihovny náhodně vytáhnu knížku minulého léta: And...Phenomenology of the End od Franca Bifa Berardiho. Velká převaha mezilidské komunikace odehrávající se na sociálních sítích (ne-fyzické realitě) a vzrůst porno-průmyslu ve všech jeho podobách, spolu s přesycením mozku daty z infosféry způsobuje naši postupnou desenzibilizaci, vedoucí někdy až k sexuální anorexii, závislosti na sexu, nebo k úplnému odmítnutí účastnit se sociálního života nové japonské diagnózy: Hikikomori. Nad ránem se vzbudím s hlavou v nedočtené knize, kde se snové sítě pomalu rozpadají a spojují se do pavučin propojení myšlenek z Berardiho s filmy Berlinale 2017.
Každé ráno cestuji na Postdamer Platz z opačné strany Berlína ze zastávky Schoneweide. Dnes je ale cesta nějak zvláštně jiná. Mám špatnou předtuchu. Nebo ne. Spíš zvláštní nejistotu? Ne. Možná. Nevím. Divný pocit... „Něco se může stát. Cokoli se může stát. Zlé věci. A možná také něco dobrého. To nevíme.“ Poslední věty protagonistů z filmu The Tokyo Night Sky is Always the Densest Shade of Blue, se nakonec propojí se začátkem mého dne, ve kterém všechno se vším souvisí. Film, na nějž jsem šla hlavně ze zvědavosti a pro jeho název, mi hned vyvolá pocit melancholie a do hlavy zasadí ambientní hudební plochy. Jak vyplývá z mé cinefilie i profesního zájmu, dívám se na filmy (často). Je to fajn, jen čím dál tím méně se mi dějí taková ta krásná filmová překvapení. Zejména pokud jde o příběh.
Tokyo Night Sky zrcadlí na půdorysu paralelních příběhů postav, které se střetávají ve své divnosti, nepřizpůsobivosti a pocitu marnosti, téma odcizenosti, izolace, nebo další fáze evoluce člověka v infosféře. Jeden z hrdinů vidí svět jen napůl. Mladí lidé nežijí bezstarostně, ale v neustálém očekávaní katastrofy, nebo alespoň malé tragédie v podobě pravidelných sebevražd v tokijském metru. Dějí se tak často, že se z nich staly spíš takové poruchy dopravy. Neustálá nejistota a vykolejenost z reality, které se projevují mlčením nebo nezastavitelným přívalem slov. Míjení se a strach přiblížit se k sobě příliš, protože pak..., se filmu daří vyjadřovat s jemnocitem pro křehké vztahové situace.
Scénář a intuice
Divák se přes ně silně napojí na hrdiny. Na filmu je však nejzajímavější zvláštní narativní struktura. Vždy se stane něco, co vůbec nečekám, a stočí tak příběh jinam, ne však ve smyslu, že by film hrál s velkým rozuzlením tajemství té či oné postavy, nebo tisíckrát promyšleným twistem, který nakonec působí díky promyšlenosti uměle. Tady se dějí zvraty tak, jak kdyby se to děly proto, že se postavám prostě stát musí, z nevyhnutelnosti pro jejich příběh dané. Možná proto pak tato struktura drží tak pohromadě. A pak je také možné hrát si formálně – například použitím animace „jen tak“. Protože to právě není jen tak. Už během filmu jedno mé já (to nepokojné) přemýšlí, jak je to možné, z čeho to vychází. Na Q&A se pak dozvídám, že celý scénář jsou v podstatě přetavené básně mladé japonské básnířky, které režiséra fascinovaly, a film tedy nemá žádnou logickou strukturu. Ta odpověď mi udělá radost, protože také věřím spíš v intuitivní tvorbu scénářů, a když to pak ještě někdo takhle potvrdí filmem...
Mé filmové mžitky z Berlinale sice všechny vychází z „hvězd spadlých z nebe“, nás všech pronásledující v těchto nejistých časech, kde je těžké hledat pravdu a realita se nám často stává tekutou, neuchopitelnou hmotou, o kterou se již není možné opřít. Jak ale píše Anselm Franke: možná mají právě umělci (filmaři) tu moc nakonec obhájit smysl pro realitu – realitu nalezenou v oscilujícím napětí, kterou charakterizuje vztah mezi terénem a mapou, mezi hvězdami a zemí.