Deník, dokument, rekonstrukce / Já, Olga Hepnarová

Scenáristická a režisérská dvojice Tomáš Weinreb a Petr Kazda svým společným debutem Já, Olga Hepnarová rozehrála neobvyklou artovou partii, jež vzbudila rozporuplné reakce jak u široké, tak odborné veřejnosti. Těm, kdo od příběhu o poslední ženě popravené v Československu čekali nervy drásající exploatační podívanou, se dostalo minimalistického psychologického dramatu. Ti, kdo se těšili na jasně formulovanou výpověď o extrémním vztahu jedince ke světu, se mnohdy pozastavovali nad přílišnou interpretační otevřeností, podbízivým zobrazením lesbického sexu, či údajnou pseudouměleckostí a pseudofilozofičností.

Koprodukční dílo, které zahájilo sekci Panorama na letošním Berlinale, otevřeně přiznává své ambice překročit provinčnost domácí produkce. Je však třeba zároveň zdůraznit, že vzešlo především z fascinace autorů životním osudem a rozporuplným myšlenkovým světem vražednice. Na otázku, kdo byla vlastně Olga Hepnarová a proč svůj čin spáchala, dostáváme proto hned několik odpovědi. Hlavní postavu můžeme vidět jako psychicky narušenou ženu, která není schopna navázat kontakt s okolím a mstí se anonymní mase lidí za utrpení a pocit vyloučenosti. Dále ji lze vnímat jako intelektuálku, která během svých snah o nalezení místa ve společnosti naráží na lhostejnost, nezájem a nepochopení. Duševní nemoc se v tomto případě stává metaforou pro krajně existencialistický přístup ke světu a (sebe)destruktivní čin aktem vzpoury. Třetí variantou je Hepnarová coby oběť domácího násilí, šikany a nešťastné lásky. Svým činem volá po nápravě instituce člověka, rodiny a společnosti a nehumánností svého skutku upozorňuje na nehumánnost světa.

Otázky vyvolává i dramatická výstavba snímku. Překvapivě jednoduchá narativní struktura založená na epizodickém vyprávění líčí osudy antihrdinky víceméně chronologicky od jejího pokusu o sebevraždu k nalezení dočasného štěstí v náručí milenky, následovaném tvrdým pádem, zhoršující se depresí a plánováním (sebe)vraždy. Nejdramatičtější okamžiky jsou přitom zprostředkovány přísně observačním až dokumentaristickým stylem. Scéna nájezdu Hepnarové dodávkou do lidí na tramvajové zastávce, nebo okamžik její popravy šokují svou autenticitou právě díky emočnímu minimalismu. Citace z Olžiných dopisů psaných sofistikovaným literárním stylem, nebo její promluvy u soudu či s psychiatrem proto mohou zdánlivě narušovat jinak objektivní rovinu vyprávění. Právě v těchto subjektivizovaných pasážích se však daří přesvědčivě zprostředkovat děsivě rozpolcený myšlenkový svět postavy.

Jak interpretační rozvolněnost, tak protichůdnost narativních i stylistických prostředků lze vnímat v těsné souvislosti se střetem žánrových postupů dokumentárního a hraného filmu. Absolvent scenáristiky a dramaturgie Kazda a dokumentarista Weinreb se ve své hrané prvotině pokusili převést reálné události ze 70. let minulého století do fikčního světa a snažili se vytvořit podle dostupných informací věrohodný a nepředpojatý profil extrémně smýšlejícího jedince. Přílišnou fabulací a násilným vyplňováním mezer mezi fragmenty soudních a policejních záznamů o případu by se však vzdálili od skutečnosti. Je proto zajímavé o jejich snímku uvažovat jako o deníku nebo hrané rekonstrukci. Až na několik vzácných momentů, kdy jsou názory Hepnarové podrobovány reflexi, jako v případě jejího rozhovoru s obhájcem, se autorský hlas pohybuje na neutrální rovině. Tvůrci nechávají promlouvat především věrohodné fyzické herectví Michaliny Olszańské. Fotogenickou tvář představitelky hlavní role zasazují do poutavých černobílých kompozic a nechávají vyniknout nejjemnější práci s mimikou a gesty.

Psychologické drama Já, Olga Hepnarová je pozoruhodné i svou obtížnou zařaditelností do kontextu současné či relativně nedávné kinematografie. Z hlediska stylistického zpracování či tématu se sice nabízí srovnání s Pawlikowského Idou, Hanekeho Bílou stuhou či Van Santovým Slonem. Ve snímku o vražedkyni ale rezonují především vlivy domácí filmové tradice. Dílo, které se hlásí k odkazu Františka Vláčila a novovlnné estetiky, svým rozporuplným pojetím vyvolává diskuzi, čímž úspěšně tematizuje i debatu o vývoji současného českého filmu a jeho vztahu k domácímu filmovému dědictví.