Dva režimy časovosti / Živé obrazy v raném díle Wernera Schroetera

Živé obrazy se v posledních letech opět stávají fenoménem důležitým pro filmovou teorii i praxi. Může za to jejich nejistá (inter)mediální identita, ale také způsob, jakým tematizují základní rozpor filmového času, neustále rozkročeného mezi pohybem a nehybností, kontinuitou a stází. Rané experimentální filmy německého režiséra Wernera Schroetera ukazují, jak mohou živé obrazy daný problém řešit. Činí tak formou, která se zdá být stále vlivnou a do značné míry nevyčerpanou.

Jeden z odvěkých problémů kinematografie představuje její nerozhodnost mezi pohybem a stází. Iluze nezadržitelného směřování vpřed, kterou se snažil evokovat analogový film, opětovně narážela na hranice dané statickými políčky celuloidového pásu. Digitální revoluce toto napětí ještě více ozřejmila. Do filmové recepce vnesla do té doby nemožnou manipulaci s lineárním časem, i když v rovině běžných postupů spíše posílila zdání kontinuity. Filmaři, jež tento rozpor berou v potaz, jej nejčastěji řeší buď frenetickou montáží, propojující zdánlivě nesouvisející jevy a místa, anebo statickou kompozicí, soustřeďující pozornost na dění v záběrech. Obě krajní varianty však dilema filmového času spíše odsouvají, neboť vycházejí z předpokladu, že kontradikci lze vyřešit v mezích rychlosti či...