Noir Film Festival / Cesty přes zamlžené hranice

Spory o to, jestli je film noir žánr, tendence, styl, nálada, tón nebo kritická kategorie – a jak nejlépe jej definovat –, se vedou víceméně od doby, kdy si v roce 1946 francouzští kritici všimli řady tematicky i vizuálně potemnělých amerických filmů, které se po 2. světové válce objevily ve francouzských kinech. Filmy jako Maltézský sokol (1941), Pojistka smrti (1944) nebo Laura (1944), které podle kritiků zachycovaly ve výrazném stylu určovaném stíny, šerosvitem a výraznými kontrasty deziluzi a nejistotu americké společnosti během druhé světové války, pokles důvěry v autority jako garanty sociálního řádu a morální úpadek. Tvůrci, jejichž díla se náhle v kategorii, jež začala nabírat na kulturním statusu, ocitla, přitom neměli tušení, že nějaký noir točí. Točili jednoduše detektivky nebo kriminální melodramata, které měly své místo v žánrovém rozpětí tehdejší hollywoodské produkce a nesly si v sobě DNA německého expresionismu.

Zápletka se ještě více zamotává v případě filmů vzniklých po roce 1946, jejichž autoři už mohli vědomě pracovat s nálepkou film noir a přispívat tak k dalšímu zacyklení labelu, jenž postupem času stanul na vrcholu všech ostatních měřeno symbolickým kapitálem. Film noir je jednoduše sexy, srozumitelně...