Editorial 107

Obří žebříček 100 nejlepších filmů 21. století, který vypracovala BBC Culture, získal publicitu především díky nečekanému umístění Lynchova snímku Mulholland Drive na první příčce. Zajímavější ale může být, když se na něj podíváme jako na zprávu o vkusu současné filmové kritiky. Stejně jako všechny filmové žebříčky, ani tento vlastně neříká nic moc o filmech samotných, zato může odhalit hodně o těch, kdo do nich přispívají. V tomto případě to platilo. Na to, že se tu sešlo celkem 177 kritiků „ze všech kontinentů kromě Antarktidy“, jsou si jednotlivé žebříčky až nečekaně podobné. Je celkem jedno, jestli daný přispěvatel pochází z Indie, ze Senegalu nebo z Jižní Koreje, všichni čerpají své nejoblíbenější filmy prakticky ze tří zdrojů – jednak z americké indie scény, za druhé z „kvalitní“ hollywoodské produkce a za třetí z (primárně evropského) festivalového okruhu. Tahle globální jednostrannost kritického vkusu je totální až zarážejícím způsobem. Ukazuje na to, že tyto tři programově elitářské okrsky světové kinematografie si vybudovaly neotřesitelnou pozici primárních arbitrů kritického vkusu (částečně se tohoto tématu dotýká i report z festivalu v Locarnu).

Před pěti lety se ve filmových sloupcích a blozích objevila série článků, ve kterých se někteří kritici trochu stydlivě přiznávali, že se nudí u obecně uznávaných artových filmů Kelly Reichardt nebo Hou Hsiao-Hsiena. Byla to upřímnost, jež ovšem mohla být až sebevražedná. Dotýkala se totiž právě vkusu, této magické vlastnosti, na níž mnozí kritici zakládají svojí konstruovanou nadřazenost nad „běžným divákem“. Dobrý vkus jednotlivého kritika je ale dobrý mimo jiné tím, že je v souhlasu s dobrým vkusem kritiků ostatních. Když kritik něco pochválí, nebo naopak pohaní, dává tím zároveň všanc svou vlastní reputaci. V očích svých čtenářů, včetně ostatních kritiků, ale také editorů nebo majitelů novin, do kterých píše, nebo by mohl psát, je souzen na základě toho, co si o filmech myslí a co to vypovídá o jeho vkusu. Hlasování organizované BBC Culture je až neuvěřitelně průzračnou ukázkou této kolektivní mentality vkusu a vypovídá o ní i vítězství Mulholland Drive. Lynchův film je esence ne toho, co se kritikům líbí, ale toho, co by se jim mělo líbit. Je to „chytrý“ a dá se říct, že také „chytrácký“ snímek – odkazuje k filmovému médiu i průmyslu, dá se interpretovat mnoha různými způsoby, je unikavý, ale jeho unikavost zároveň bije do očí. Každý pozná, že tu má co dělat s „náročným“ filmem, tedy s dílem, kterému by měli rozumět kritici (když už nikdo jiný). Stejně tak očekávatelné a bezpečné jsou i vody, ze kterých pochází drtivá většina filmů vybraných do reprezentativního Top 100. Je to teritorium, v němž je záhodno být spatřován, pokud se někdo považuje za kritika.

Toto číslo Cinepuru se týká plynutí a času, dvou „velkých“, výsostně cinefilních témat. Nicméně neváháme otisky zubů filmového času nacházet i v dětských hororech zasazených do osmdesátých let a replikujících i dobovou estetiku jednoho z tehdejších dominantních trendů audiovize, které reanimuje televizní seriál Stranger Things, stabilitu a kredibilitu filmových kánonů zpochybňuje i portrét nezařaditelného japonského režiséra Takaši Miikeho. Čas a trvání jsou podstatné i pro druhou část analýzy FAMU od Víta Janečka.