Engels, který štěká / Ave, Caesar!
Bratři Coenové ve svých filmech dodržují řadu nepsaných autorských zákonitostí. Jejich snímky prozrazují obeznámenost s žánry nebo cykly (nejen) klasického Hollywoodu, umí potěšit příznivce složitě strukturovaného vyprávění a vyznačují se výraznou stylizací. Mimoto se jim daří sloučit místy poměrně zemitý humor s neurčitě obepínajícím sdělením, které vyvolává nutkání rozmáchle interpretovat. Nepřekvapí, že ve sborníku The Philosophy of the Coen Brothers se přispěvatelé odvolávají mj. na Kierkegaarda či Heideggera.
Novinka Ave, Caesar! uvedené trendy následuje. Líčí každodenní hemžení v ateliérech hollywoodských studií na počátku padesátých let, přičemž vizuálně cele spoléhá na technicolorově syté barvy. Snímek naznačuje, že tehdejší producenti při své práci neustále zakopávali o samý svár, herecké vrtochy, potažmo otravné sloupkaře. A když se zdá, že konečně něco vychází, komunisté jim unesli protagonistu biblického velkofilmu… Tato premisa Coenům umožnila zařazení mnoha narážek na dobové produkční cykly, včetně těch pozapomenutých, jakými jsou filmy o zpívajících kovbojích nebo vodní balet. Kromě toho bratři ponechávají štědrý prostor pro mystifikaci. Ave, Caesar! je ostatně název pro film Coenů i pro biblický spektákl, který postavy snímku natáčejí. Jeho titul přitom spatříme pouze jednou, ve scéně s projekcí pracovní verze chystaného velkofilmu.
Mystifikační proplétání fikce a dobových reálií významně působí na reflexi politických událostí. Komunisté unáší krapet prostoduchého herce Bairda Whitlocka na počátku studené války, což je období, kdy se rozrůstala hollywoodská černá listina, tj. praxe vylučování zaměstnanců hollywoodských studií, vesměs na základě jejich levicového smýšlení. Hraných filmů o jednotlivých aspektech černé listiny – tématu pochopitelně dodnes tíživém – vznikla hrstka. Většina z nich sdílí ideovou optiku levicových liberálů, i když v odborné literatuře se od devadesátých let paralelně prosazuje také opoziční pohled pravicových konzervativců. Oba názorové proudy mají sklon provádět selekci čehokoli, co jejich stanoviska problematizuje. Například film Trumbo (2015) elegantně zatají, že mezi sympaticky vyhlížejícími komunisty figurovalo mnoho zatvrzelých stalinistů. Absence hraného filmu s pravicově konzervativním světonázorem dokládá jak převažující a zakořeněné levicově liberální smýšlení v Hollywoodu, tak prostý fakt, že tamní filmař, jakkoli otevřeně relativizující či snad obhajující černou listinu svých kolegů, by musel mít věru silný žaludek.
Kam spadají Coenové? Třebaže ve svých filmech sledují politická témata jen okrajově či nepřímo, minimálně už z filmu Barton Fink lze vycítit kritické zaujetí širšími přesahy hollywoodského filmového průmyslu. Ave, Caesar! zůstává ideově neurčitý, neb mnohé obchází – o samotné černé listině nepadne ani slovo – a zbytek výstředně propojuje. Na jedné straně snímek staví rafinovanou mystifikaci, která rozpouští hranice mezi reálnými referencemi, fikčním příběhem filmu Coenů a fikcí ve fikci, tedy snímky, které v Ave, Caesar! natáčejí samotné postavy. Pro ilustraci: unesený Baird Whitlock až do konce nesundá antický kostým, a tak během debat s marxisty skutečně připomíná zbloudilého a krapet prostoduchého Římana. Spolu s tím ale Coenové nechají komunisty, aby dali Whitlockovi poučenou lekci o dialektice, potažmo východiscích historického materialismu. Tím, že postaví na roveň dějiny a ekonomii, zároveň uzavřou téma spojitosti mezi kapitalismem a křesťanstvím, jež se ve filmu opatrně rozvíjí již dříve při debatě s představiteli náboženských skupin o biblickém velkofilmu. Tím snímek překračuje hranice studenoválečného traumatu a smysluplně se zamýšlí nad posláním Hollywoodu. Ačkoli by s ohledem na svérázné pojímání soudobých okolností mohl otrávit jak v tématu sečtělého a vyhraněného levicového liberála, tak podobně neléčeného pravicového konzervativce, umím si představit komunistu, který by Coenům vyjádřil respekt. A možná nejen za tento film.