Na co ve Varech?
Nevíte ještě, co si nenechat ujít na festivalu v Karlových Varech, který začíná tento pátek? Můžete se inspirovat tipy Cinepuru.
--- Antonín Tesař ---
Aquarius (r. Kleber Mendonça Filho, Brazílie / Francie, 2016)
Brazilský režisér Kleber Mendonça Filho se po filmu Zvuky od sousedů znovu pouští do zkoumání mikrosvětů obyčejných obyvatel města Recife a jejich konfliktů s narušiteli běžných pořádků. Příběh stárnoucí Clary, která odmítá opustit svůj byt, ze kterého ji chtějí dostat developeři, je hodnocený jako intimní, nostalgický, vřelý, ale přitom nekompromisně sociálně kritické dílo. Snímek byl zařazený do hlavní soutěže v Cannes.
Boris bez Béatrice (r. Denis Côté / Kanada, 2016)
Kanaďan Denis Côté se v Karlových Varech loni a předloni uvedl dvěma velmi rozdílnými snímky – žánrovou hříčkou Vic+Flo viděly medvěda a dokumentem o odlidštěnosti práce Zůstává tvou radostí. Jeho novinka, satira o prosperujícím podnikateli Borisovi, je opět charakterizována jako těžko uchopitelný, bizarní filmový zážitek.
Kostěný tomahawk (r. S. Craig Zahler / USA, 2015)
Tarantinových Osm hrozných potkává Ajovy Hory mají oči. Kurt Russell coby šerif na Divokém Západě s vousem upraveným stejně jako v Tarantinově westernu se vydává na trestnou výpravu za kmenem divošských kanibalů. V jádru této plíživě hrozivé podívané stojí nečekaně funkční žánrový twist.
Noční můra (r. Rodney Ascher / USA, 2015)
Německá arthororová variace na E. T. Mimozemšťana buduje vytříbenou estetiku hnusu kolem monstra vzbuzujícího stejnou měrou odpor jako soucit. Intenzivní audiovizuální zážitek hraje podvratnou surreálnou hru s diváckými očekáváními.
Utíkej, jestli to dokážeš (r. Dietrich Brüggemann / Německo, 2010)
Mnoho diváků předloňského ročníku Karlových Varů si myslelo, že vynikající, formálně strohá, ale velmi empatická studie dětsky důsledné víry Křížová cesta byla debutem mladého německého režiséra Dietricha Brüggemanna. Tvůrce, který loni ve Varech soutěžil s mnohem rozporuplnější komedií Heil, měl v době Křížové cesty za sebou už tři celovečerní filmy. Jeden z nich, tragikomické vztahové drama Utíkej, jestli to dokážeš, máme teď možnost vidět.
--- Ondřej Pavlík ---
Kaili Blues (r. Gan Bi / Čína, 2015)
Snový debut mladého čínského filmaře si od zahraničních kritiků vysloužil přirovnání k mistrům východoasijského zenu, Chou Siao-sienem počínaje, Apichatpongem Weerasethakulem konče. Hypnotická road movie venkovského doktora prý ale zároveň působí jako suverénní originál; okouzlující zjevení, kterému se snadno podléhá. Jestliže informace o přítomnosti čtyřicetiminutového kontinuálního záběru může jindy znít jako rázné varování, tady ještě zesiluje cinefilní zvědavost. Doufejme ve skutečně Jiný pohled.
Nebesa se chvějí a země se bojí a oku oko bratrem není (r. Ben Rivers / Velká Británie, 2015)
Po loňské Tisíci a jedné noci Miguela Gomese další film, ve kterém prchá režisér. Surrealistický snímek, který britský Guardian nazval brutální esejí na téma orientalismu, láká hned ze dvou důvodů. Jednak je Ben Rivers v současnosti jedním z nejuhrančivějších filmových experimentátorů, jehož smyšlené, imaginací prodchnuté světy pokaždé působí zároveň exoticky a povědomě. Zadruhé půjde o unikátní možnost vidět film ve Varech jako „double feature“ spolu s vítězem letošního canneského Týdne kritiky, filmem Mimózy, o jehož natáčení zde Rivers mimo jiné pojednává.
Neonový býk (r. Gabriel Mascaro / Brazílie / Uruguay / Nizozemsko, 2015)
Jako velká naděje současného brazilského filmu se Gabriel Mascaro uvedl už před sedmi lety dokumentem o snobských nájemnících luxusních „penthousů“. Už tady dokázal s neobyčejným citem sladit ambientní ruchy s nápaditými vizuály. Jeho nejnovější Neonový býk je podle ohlasů vrcholně smyslným výletem na jihoamerické rodeo, kde soustředěný průzkum genderových rolí nebrání tomu, aby z plátna doslova odkapávalo hormonální dusno.
Zkouška dospělosti (r. Cristian Mungiu / Rumunsko / Belgie / Francie, 2016)
Doporučovat Mungiův poslední snímek se zdá být ve světle jeho renomé takřka zbytečné. Kromě toho, že můžeme neomylně očekávat to nejlepší ze současných realistických, morálně ambivalentních dramat, ale budí zvědavost otázka, jak si rumunský auteur tentokrát poradil bez kameramana Olega Mutua. Právě jeho vycizelované, do detailu promyšlené záběry a kamerové jízdy totiž zatím dávaly Mungiovým filmům punc opravdu výjimečných děl.
Otevřená tlama (r. Maurice Pialat / Francie, 1974)
Opomíjená klasika, kterou by byla chyba minout už jenom proto, že Pialatovy filmy dnes u nás v kinech prakticky nejsou k vidění. Nekompromisně natočené drama o ženě umírající na rakovinu se dá chápat jako předchůdce pozdějších syrových vrcholů rumunské nové vlny; neokázalé, bezútěšné, ale zcela zásadní.