Samé hvězdy aneb Existuje lék na kritiku filmové kritiky?
Richard Corliss má obecně pravdu ve svém pohledu na směřování populární filmové kritiky. Nastal věk balené instantní recenze a mnoho diváků nemá čas číst dobré, seriózní kritiky jako psali Kael nebo Kauffmann. Kvůli palcům, hvězdičkám, známkám a skvělé Franklinově stupnici je nepopulární, ba dokonce nemožné, aby kritici měli nejednoznačný nebo nejistý názor (rychle: Loni v Marienbadu – palce nahoru, nebo dolů?). Novinoví editoři po celé zemi chtějí barvité zkratkovité verdikty na nové filmy do svých víkendových příloh, televize ve většině trhů mají lokální osobnosti, které komentují ukázky z nejnovějších premiér.
Corliss si však neuvědomuje, že tento vývoj představuje zlepšení, nikoli zhoršení situace, v níž jsme se ocitli v půli 60. let, kdy jsme začali profesionálně psát o filmu. V té době se na celostátních ani lokálních TV stanicích žádný pravidelný pořad o filmové kritice neobjevoval. Na novinových stáncích nebyly filmové časopisy; přestože již vycházely Film Quarterly a Film Comment, znal je jen málokdo mimo akademické prostředí. Časopis Variety byl biblí šoubyznysu, s důrazem na byznys. Většina deníků programově neobsahovala filmové recenze. Mezi žurnalisty v široce distribuovaných časopisech měl koncem 50. a na...