Marek Dvořák, kameraman / Počkat si na atmosféru
Přiveden na svět v roce 1988, matka zdravotní sestra, otec vydavatel knih zaměřených na psychologii, najmě dílo objevitele holotropního dýchání a zakladatele transpersonální psychologie prof. Stanislava Grofa. Podstatnou roli ve směřování začínajícího kameraman Marka Dvořáka na FAMU sehrál jeho starší bratr Michal, tedy přesněji: Romeo, jak zní jeho nejslavnější nick. Multi-talent, legenda československé graffiti a hiphopové scény. Dvořák se podílel na dokumentu Show! či studentském snímku Retriever, který byl odměněn zvláštním uznáním na kameramanském festivalu Ostrava Kamera Oko a je českým zástupcem ve studentské soutěži letošního festivalu v Cannes a zároveň jediným reprezentantem tuzemské kinematografie ve všech programech prestižní přehlídky.
1. Začátky
Přiveden na svět v roce 1988, matka zdravotní sestra, otec vydavatel knih zaměřených na psychologii, najmě dílo objevitele holotropního dýchání a zakladatele transpersonální psychologie prof. Stanislava Grofa. Podstatnou roli ve směřování začínajícího kameraman Marka Dvořáka na FAMU sehrál jeho starší bratr Michal, tedy přesněji: Romeo, jak zní jeho nejslavnější nick. Multi-talent, legenda československé graffiti a hiphopové scény. Dvořák se podílel na dokumentu Show! či studentském snímku Retriever, který byl odměněn zvláštním uznáním na kameramanském festivalu Ostrava Kamera Oko a je českým zástupcem ve studentské soutěži letošního festivalu v Cannes a zároveň jediným reprezentantem tuzemské kinematografie ve všech programech prestižní přehlídky.
„První impuls zajímat se o kinematografii přišel od bratra, který v době, kdy jsem se začal zabývat tím, co bych chtěl v životě dělat, natáčel videoklipy pro Penery strýčka Homeboye a pro Kontrafakt. Velký bratr, hip hop. Mě bylo patnáct let a (samozřejmě) se mi to hrozně líbilo. Brácha v té době studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde právě zakládali nový obor – multimediální tvorbu. Pořídili tehdy vynikající kamery, na které začal natáčet videoklipy. Točil s kameramanem Honzou Šusterem, který bydlel hned o vilu vedle u nás na Vinohradech. Líbila se mi pozice Honzy a rád jsem v té době fotil. To asi rozhodlo, protože rodiče se ve filmovém prostředí nepohybovali, i když zase na druhou stranu: seznámili se na večerních kurzech na Hollarce. Máma se tomu dál už nevěnovala, ale tátovi zájem zůstal. Celý život se zabýval grafikou a typografií, takže nějaký umělecký základ asi je. Zkusil jsem to z gymnázia v Hellichově ulici hned na kameru a dostal jsem se. Jako zálohu jsem měl připravenou VŠE, neměl jsem žádný jiný obor, který by mě obzvlášť zajímal. S přípravou na talentovky mi pomáhal Honza Šuster a taky další kameraman, který žil v hip hopových kruzích, Honza Hubač, který mi i dal nějaké materiály, a kterému jsem já zase pomáhal na natáčení.“
2. Zkušenosti
Dvořákova hlavní filmařská zkušenost vychází z práce se spolužáky z oboru hraná režie, studenty, respektive čerstvými absolventy Janem Těšitelem, Jiřím Volkem a Tomášem Kleinem. S Janem Těšitelem zanedlouho zažije debut v celovečerním filmu, vedl kameru na jeho absolventském snímku David. S Tomášem Kleinem a jejich spolužákem z AVU Tomášem Mertou dva roky jako hlavní kameraman připravoval krátký snímek Retriever. Dvořákův vizuální styl tu je postaven na maximálním využití přirozeného světla, zejména šerosvitu. Je to styl nepoutaný rozměrnými a těžkými nástroji a tedy vyznačující se kamerou flexibilní, “osvobozenou”, rychle se adaptující situaci. Styl v postprodukci dolaďovaný jen opatrně ve snaze o co největší věrnost původnímu světlu.
„Honza Těšitel se snaží o co nejpečlivější přípravu scénáře a o intenzivní práci s herci. Od nich, jejich naturelu, jejich postav, replik, které mají napsané, se odvíjí to nejpodstatnější. V konstrukci obrazu mi důvěřuje a to mi otevírá dost široké možnosti. Práce s Tomášem Kleinem je intenzivní a organická. Všechno při ní probíhá naráz. Hodně dá na intuici, na atmosféru, která se rodí přímo na place, vědomě s ní pracuje, orientuje se podle ní a upravuje to, co si dopředu připravil. Jirka Volek čerpá z obojího. Nejbližší je mi přístup Tomáše Kleina, pod jehož rukama „vznik filmu“ plyne a proměňuje se. Nic nemá přednost. Tomáš netrvá na jedné hlavní složce nebo na předem napsaném textu, ale je si dobře vědomý všech faktorů.
Co se týče kameramanské práce, nemám žádné podmínky a priority. Až na jednu, která možná zní banálně: scénář. Pokud uvěříš scénáři, všechno se vyvrbí. Všechny technické komplikace můžou mít řešení. Ale obecně mám rád lehkou techniku, aby bylo možné vše rychle měnit a přizpůsobovat. Mít dokonalý a ohromný arzenál působí lákavě a možná k tomu jednou i dospěju, ale teď mi vyhovuje být flexibilní. Mám rád, když je čas. Nepotřebuji techniku, ale čas. Ten je cennější než peníze, dokonalé zázemí a velká herecká jména. Stále víc se v tom utvrzuji. U progresivních režisérů, jak se dočítám v rozhovorech s nimi, je důležitá citlivost k situaci a dostatek času. Terrence Malick s Emanuelem Lubezkim netočí, když není atmosféra. Nebo látku adaptují pro danou situaci. Vymyslí něco jiného. Podobně Carlos Reygadas a Alexis Zabe. Takový přístup se mi líbí pro realistické hrané osobní filmy, které mě zajímají nejvíce.“
3. Ideální film
Fotografická praxe na velkých mezinárodních reklamních zakázkách, praxe v komerční audiovizi, na hudebním klipu i televizních sériích (Deník Dity P., Kmeny). A vedle toho spolupráce s čerstvým držitelem ceny Jindřicha Chalupeckého, performerem Romanem Štětinou na díle Jazykolam, práce na mnohokrát oceněném dokumentu Bohdana Bláhovce Show! či na již zmiňovaných hraných filmech. Za krátkou kariéru docela bohaté „portfolio“. To ale není neobvyklé. Ne tolik obvyklý je Dvořákův přístup: na jedné straně otevřenost zkoušet nové, na druhé – u objeveného – disciplína, zatvrzelost, směřování k jasné vizi, řekněme, „ideálního filmu“.
„Ideální by bylo odjet na tři měsíce mimo dosah mobilů a s malým štábem, úplně oddaným myšlence a filmu, natočit film. V takové situaci rozhoduje energie ve skupině. Dovedla mě k tomu zkušenost. Když točíš s českými herci, jsi odkázaný na natáčení po půldnech a čtyřhodinovkách, které ti mohou věnovat. A text si stihnou přečíst v autě při cestě na plac. To je zrovna intuice Tomáše Kleina: vycítil, že v podmínkách, jaké máme k dispozici, nemá cenu se touhle cestou vydávat. Raději si vybere neherce a tráví s nimi čas.
Situace herců je příznačná, protože se moc neliší od ostatních oborů. Hrají v divadlech a jdou ze seriálu do seriálu, ale stejně se mi to zdá podivné. Sami přece musí cítit, že tím obětují nějakou profesionální úroveň. Možná si udělají extra čas na ty největší filmy, na Davida Ondříčka. Ale ani na to, údajně ne. Z téhle normy, všeobecného souhlasu, že všichni máme ještě několik dalších zaměstnání, vzniká systém, který definuje jen jeden typ výstupu. Není možné, aby vzniklo něco jiného.“
[foto: Retriever, r. Tomáš Klein, ČR 2014]