Nečekaně průměrná gramáž / 1001 gramů
Bent Hamer naplňuje pradávnou tezi o umělci, který celý život znovu a znovu vytváří jedno a to samé dílo. Především díky množství motivů prostupujících všechny jeho filmy. Málomluvné postavy, pomalé tempo, absurdita zdánlivě obyčejných situací vedoucí k nepravděpodobnému sbližování postav, suchý humor často nesený pouze promyšlenou mizanscénou, internacionalita nebo zdůrazňovaná role krajiny. Tyto své trademarky režisér dnes už staví na odiv tak vehementně, že si je užívají i méně vnímaví diváci. Možná i proto jeho novinka 1001 gramů ve srovnání s předchozími díly neobstojí.
Úvodní premisa si v mnohém nezadá s vrcholnými Povídkami z kuchyně – znovu jde o střet absurdně pojatého světa vědy s civilním životem lidí, kteří grafům, číslům a veličinám propadli. Zápletka, v jejímž centru je objekt, který slouží jako národní prototyp váhové veličiny 1 kilogram, je podobně absurdní jako nápad s pozorovateli kuchyňských návyků osamělých mužů v Povídkách. Zhruba první třetinu filmu se daří na jejím základě rozvíjet působivou komedii. Jenže pak začne autor vyprávět banální historku o cestě za partnerským štěstím.
Další ze spojnic dřívějších Hamerových filmů byla důmyslná práce s kauzalitou vyprávění. Povídky z kuchyně kladly do popředí vztah dvou mužských hrdinů, který v rámci jedné obce zastoupil ostatní vztahy. Strojvůdce Odd Horten z filmu O'Horten se na samém sklonku mnohaleté profese vypořádával s novými životními možnostmi. Bez jasného cíle putoval ulicemi fiktivního města a potkával většinou podobně smířené lidi. Epizodičnost děje si v mnohém nezadala s road movie. Domů na Vánoce už předvedlo jen slepenec příliš mnoha téměř samostatných příběhů točících se kolem multikulturní a intersociální pospolitosti v emočně vypjatém závěru roku.
Exkurze do režisérovy tvůrčí minulosti je pro pochopení zásadních nedostatků jeho nejnovějšího filmu nezbytná. Zdánlivě druhotná změna totiž zbylým aspektům Hamerova stylu nesedí. 1001 gramů představuje narativně jednolitý příběh vakuovaný kolem osudu jedné ústřední postavy, strážkyně „národního kilogramu“ Marie. Provázejí jej sice obvyklá témata osamělosti, smrti blízkého a pochyb nad smyslem života v páru, tentokrát se však z jejich ztvárnění vytratil nadhled. Je to právě tím, že jsou pouze zasazeny do přímočarého rámcového příběhu a nemají možnost vyznít samy o sobě. Dříve nedílná polidšťující absurdita situací tak ustoupila klasickému artovému kýči. Jak jinak nazvat tokání chladné technokratky Marie s bývalým kolegou, který dospěl k rozhodnutí stát se zahradníkem a naslouchat ptačímu zpěvu? Nebo otcovo rozhodnutí na smrtelné posteli napomoci dceři k úpravě priorit? Několik patetických replik filmu se také nevyhnutelně točí i kolem známého lidového mýtu o hmotnosti duše vážící 21 gramů.
Hamer se ryzí banality snaží maskovat jejich formálním pozadím. Stejně jako u Domů na Vánoce se mu to daří pouze částečně. Jednotlivé obrazy mají samostatný řád, propracovaná vizuální stránka však s sebou nenese žádnou přidanou hodnotu – nedochází k pnutí mezi hereckou akcí a jejím hmotným okolím. Obzvlášť při vzpomínce na práci s mizanscénou trochu bizarních bytů v O´Horten opakující se lokace v 1001 gramů veskrze nudí, případně vyznívají jako ryzí manýra. Příkladem samoúčelného ornamentu může být úzká proláklina v budově vědeckého ústavu, kde si Marie v pracovním obleku pravidelně vychutnává nejspíš zakázanou cigaretu. Odehrávají se zde pouze nepřekvapivé dialogy, snímané konvenční formou záběru věrnému právě hovořící postavě.
Povídky z kuchyně nebo O´Horten také výrazně nevybočovaly z trendů evropské kinematografie třetího tisíciletí. Zároveň se na ně ale dokázaly napojit svérázným způsobem. Prostřednictvím 1001 gramů vypráví Bent Hamer formálně stále ještě nadprůměrně zpracovaný příběh o tření mezi city a kariérou. Je už ale jen jedním z mnoha.