Cannes: Villeneuve je v Sicariu mistr (promarněného) stylu
Senzorický atak přivezl do Cannes kanadský režisér Dennis Villeneuve se soutěžním snímkem Sicario (termín v Mexiku pro nájemného vraha). Potemnělým story o boji americké a mexické policie proti drogovému kartelu, pod nímž se line konspirační teze o kontrole CIA nad celou drogovou operací, se Villeneuve tematicky i stylově částečně vrací ke svému investigativnímu thrilleru Zmizení (2013). Jen střídá žánr, zvyšuje volume i rozmach. Sicario je velmi zručně a s neustálým vědomím stylu natočená akční „žánrovka“, která se pro mnohé příznivce sub-žánru „policajtského“ thrilleru stane možná novou biblí. Ve velkém sále festivalového paláce zněl i vypadal snímek impozantně. Až v tichu po konci filmu začne být patrný jeden problém.
Sicario začíná jako modelový film o silné ženské hrdince – příslušnici FBI (Emily Blunt) –, jež se ocitne v drsném mužském světě boje proti nejnebezpečnějšímu drogovému kartelu na světě. Efektivní agentka vede útok na dům patřící kartelu v americkém Phoenixu. Při razii najdou ve stěnách zazděné desítky zmrzačených těl, následuje smrtící detonace. Akce ji dostane do hledáčku agenta CIA Matta (Josh Brolin), který ji, plnou ideálů a odhodlání spravedlivého boje, naverbuje do operace, jejíž součástí jsou nejen plány, o níž jí nikdo nic nechce říct, ale i záhadný Mexičan Alejandro (Benicio Del Toro), který pomáhá nahánět drogové bossy. Vláčená od jednoho místa a jednoho zákroku ke druhému, zjišťuje, že oficiální posvěcené operace zase tak oficiální nejsou, respektive, že ústřední duo sleduje vlastní plán, který „není podle pravidel“. Temnou osobní linku udržuje Villeneuve naznačenými scénami mučení, které v zásadních momentech opouští.Villeneuvova řemeslná zručnost je mimo kritiku a debatu. Od první scény, jež vysadí diváka doprostřed akce, dávkuje intenzivní a promyšlené sekvence, které ze Sicario dělají pulsující akční tělo. Pro svůj audiovizuální spektákl mobilizuje záběry z ptačí perspektivy letících vrtulníků, hektické detaily, monitoring satelitních družic, snímání noční kamerou. Stíny a polostíny, syté barvy, bezchybné choreografie jízd. Už úvodní záběr stejně jako konfrontace mezi speciálními jednotkami a členy kartelu při přejezdu Mexicko-amerických hranic je ukázkou vypravěčské efektivity. Graduje napětí a buduje temnou atmosféru polosvěta nájemných vrahů v oficiálních službách za pomoci pohlcujícího soundtracku Jóhanna Jóhannssona. Kartel sám proniká jen sporadickými postavami, mrtvými těly či přestřelkami v pozadí. Přesycení silnými podněty, ale dokáže jen do jisté míry oddalovat fakt, že styl je v Sicariu víc než podstata. Mnohovrstevnaté téma je redukované na příliš ledabylý příběh, soustředící se hlavně na debatu o tom, jak bojovat proti drogovému kartelu a kde končí hranice etiky. Jednotlivé figury jsou izolované do typů (z nichž Del Toro je nejvíce fascinující na pohled) a vnitřní drama a dilema hrdinky přehlédnutelné.
Sicario působí především jako hlasitá předehra ke skutečnému velkému antré Villeneuvea do filmového mainstreamu s plánovaným remakem Blade Runnera. Stylově by se mezi současnými režiséry našlo jen málo takových, kteří by se na látku hodili víc.