Cannes: Allenova iracionální lekce z filosofie
Woody Allen definitivně dokázal, že je iracionální muž, jenž se rád zaštiťuje rozumem. Ve svém mimo soutěž v Cannes uvedeném nejnovějším snímku Irrational Man se znovu, navzdory předchozím neúspěchům, pustil do další z rohlasových her na téma "život v nicotě" a "prázdnota existence", které v posledních letech neúnavně produkuje. V nevýrazném příběhu atraktivního, ale komplikovaného profesora Abe Lucase (Joaquin Phoenix), který se zamiluje do své studentky (Emma Stone) a najde znovu vůli žít v nečekaném kriminálním aktu, udílí další unavenou lekci filosofie pro začátečníky.
Woody Allen se v posledních dvou dekádách vypracoval do pozice přírodního úkazu. Režiséra, který je nedotknutelný, ať natočí v podstatě cokoliv, protože za ním stojí filmy jako Annie Hall, Zelig nebo Interiéry. Neúnavně tak rozšiřuje svou filmografii s pravidelností obsedantně kompulzivního filmového stroje, který musí točit, protože má tu výsadu, že může.
Z nadproduktivity občas vzejde počin, který v sobě má nečekaný, často sžíravý až rozkošnicky misantropický či alespoň anti-středostavovský rozměr nad rámec klasického allenovského neurotismu - jako Vicky Christina Barcelona (2008) - či sympatický odstup od vlastní veřejné persony (
Woody Allen je v Irrational Man jako upovídaná stará dáma na pavlači intelektuálního činžáku, kde se namísto drbů o sousedech, "drbou" Kant a Heidegger v těch nejzákladnějších poučkách a obdivuje Dostojevskij. Jejich citováním se zúčastnění snaží vyřešit existenciální angst, nihilismus a Hassliebe vůči smrti. Hnací silou filmu, který sám trpí krizí identity, protože není ani komedií, ani mysteriozním dramatem, ale kdesi bezradně napůl, je pak kritika selhání intelektu o otázky po situační morálce a vině, jež Allen bravurně zpracoval ve Zločinech a poklescích (1989). Vybočující Phoenixovo obsazení je spíš detail v celku, jenž je okamžitě zapomenutelný. Jako lekce, která neučí, ale poučuje.