Bestiální tempo / Whiplash

Hudební náměty prolínají útlou filmografii Damiena Chazellea až s obsesivní periodicitou. Ze zevrubnějšího pohledu do scenáristické a režisérské tvorby teprve třicetiletého autora vysvítá, že hudba je pro něj nejen múzou, ale především osobním traumatem a exkluzivním dramatickým prostředím. Hned nízkorozpočtovým černobílým debutem Guy and Madeline on a Park Bench o jazzovém trumpetistovi hledajícím svou lásku, se Chazelle v rámci americké indie produkce uvedl jako neotřelý a hravý auteur, který dokáže vyprávění skvěle rytmizovat.

Následoval scénář k thrillerově laděnému portrétu pianisty Grand Piano, jehož trému z vystupování se kdosi rozhodne vyléčit ultimativním vzkazem o nevyhnutelné smrti v případě byť jediného přehmatu. V zatím jediné odbočce z jazzové scény vyklouzl Chazelle spoluprací na scénáři thrilleru The Last Exorcism Part II, který byl preludiem k tématu posedlosti, jemuž se plně oddal ve snímku Whiplash – strhujícím duelu maniakálních muzikantů.

Andrew jako student bicích prvního ročníku prestižní konzervatoře přirozeně prahne po hvězdné kariéře, k níž mu může dopomoct přízeň proslulého pedagoga. Potíž je ale v tom, že mistrova muzikální genialita nijak neustupuje peklu jeho sadistických hrátek, které při prosívání talentů od běžného planktonu uplatňuje. Nevybíravé praktiky vedoucí slabší jedince k předčasnému ukončení studia, v horším případě vlastního života, načas zlomí i nadějného bubeníka. Boj, do něhož se vztah studenta se svým vzorem promění, překračuje rámec klasických martyrií při cestě za slávou a odvádí diváka od múzického umění do ringu, kde se pro náležitou gradaci napětí vítězí v každém kole na přeskáčku. Dějové zvraty a maximální soustředěnost na vztah obou hlavních postav bez rozptylujícího backgroundu jejich osobních životů, které vždy zpřítomňuje jen výmluvná zkratka, akcelerují příběh do roviny psychologického thrilleru. Sama hudba jako nejabstraktnější z umění se v posedlosti protagonistů stává krajně fyzickou činností zhmotňovanou potem a krví. Duchovní rozměr hraní je tu nahrazen nekonečným drilem a trýznivou bolestí, které v závěru přechází do extatické orgie v Carnegie Hall – chrámu společenského úspěchu. Důsledným popíráním podstaty hudby, kterou tu může substituovat jakýkoli jiný druh seberealizace, se muzika z centrálního tématu stává hlavně dominantním formálním prvkem rytmizujícím vyprávění.

Příběh, který částečně pramení z Chazelleovy trpké zkušenosti ve školní kapele, působí o to organičtěji, že oba hlavní představitelé si hudebním prostředí prošli a většina vedlejších rolí je také obsazena skutečnými muzikanty. Démonický J. K. Simmons v roli jízlivého dirigenta Fletchera rozehrává part nedostižného idolu i hanebného parchanta, který jde přes mrtvoly v přesvědčení, že jen tak je možné odhalit dalšího Buddyho Riche. Právě v tom ostatně vidí smysl svého života. Jeho odiózní figura geniálně mísící bestialitu říznutou mesiášstvím s mrazivým humorem a neodolatelně nesmlouvavou gestikulací pokořila Glóby, Oscary i Baftu. Morálně ambivalentní postavou je i sám Andrew v podání Milese Tellera, jehož ambice mu znemožňují udržovat kontakt s kýmkoli jiným než s vlastním otcem. Jeho asociálnost není výrazně problematizována a rozhodně neředí emoční náboj snímku, v němž je těžké plně soucítit s jakoukoli z postav. Namísto toho ji snímek podává jednoduše jako danost a dobrovolnou řeholi géniů. Vznětlivý vztah obou vášnivých muzikantů nabírá na intenzitě a plasticitě nejen zásluhou živelných hereckých výkonů, ale především díky eliptickému scénáři, který se nebojí nedovysvětlovat chronologii událostí a soustředí se jen na erupční momenty interakce hlavních postav, a v první řadě díky mimořádně ̶ zvlášť s ohledem na věk a zkušenost autora ̶ suverénní režii. Správné tempo, které Fletcher tak nemilosrdně ždímá z ponižovaných muzikantů, totiž film navozuje od prvních vteřin a bezchybně ho pomocí břitkého střihu a invenční kamery umocňuje až do triumfálního finále.