Cannes: jak odvážná skutečně je letošní soutěž?

Projekcí francouzského sociálního dramatu La tête haute (Hlavu vzhůru) začal dnes 68. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Canneská soutěž je letos, zdá se, tak trochu jako chytrá horákyně. Neokoukané tváře, ale zase ne příliš obskurní. Američtí režiséři z „alternativnější“ části filmového spektra, ale stále se zvučnými jmény – Gus van Sant (The Sea of Trees) či Todd Haynes (melodrama Carol zasazené do 50. let). Panorama kontinentů symbolicky v podobě režiséra (Justin Kurzel) obsáhlo letos i Austrálii – ale s "britskou" adaptací Macbetha v hlavních rolích s mezinárodním obsazením Michael Fassbender a Marion Cotillard. Chybí Afrika a dominuje Evropa, ale až na jednu výjimku bez té východní.

Jen sedm z devatenácti filmů představují snímky autorů méně známých či těch, kteří stojí pomyslný krok od elity díky vítězství v prestižní vedlejší canneské sekci Un Certain Regard v uplynulých letech. Do skupiny druhé patří řecký režisér Giorgos Lanthimos se sci-fi romantickou komedií Humr (v roce 2009 zvítězil v Un Certain Regard s filmem Špičák, který mu vynesl i nominaci na Oscara) nebo Mexičan Michel Franco se snímkem z léčebny dlouhodobě nemocných Chronic, který vyhrál v roce 2012 s dramatem After Lucia a v soutěži pokračuje v trendu filmů o stáří (za všechny Hanekeho vítězná Láska). Jako největší překvapení bylo prezentované zařazení debutu maďarského režiséra László Nemese Saulův syn pojednávajícím drastickým způsobem o holocaustu. I když... Nemes je asistentem maďarské ikony Bély Tarra a jeho přímluva v Cannes jistě něco znamená… Zároveň se papírově žánrově a tematicky působí snímek konzervativně a "odvaha" organizátorů zařadit debut se tak trochu ředí.

V rozdělení národních sil není soutěž žádným experimentem. Nejvýrazněji je zastoupená tradičně Francie, povolenou maximální kvótou pěti filmů – od veterána Jacquese Audiarda po herečku a bývalou ženu Luca Bessona Maiwenn. Silnou pozici mají Italové v podobě triumvirátu Matteo Garrone (Il Racconto dei racconti), Nanni Moretti Mia Madre a loňský držitel Oscara Paolo Sorrentino s filmem La giovinezza (Mládí). Garrone a Sorrentino představují výrazné tvůrce střední generace a Cannes tak přetáhlo silné tituly podzimním Benátkám. Výběr z Asie je značně konzervativní - z Japonska opět Hirokazu Kore-eda s komiksovou adaptaci Umimachi diary, Čínu zastupuje Jia Zhang-ke a působí trochu jako povinnost.

Když umělecký ředitel festivalu Thierry Fremaux v půli dubna letošní soutěžní výběr oznamoval, poznamenal, že řada velkých jmen nebyla pro Cannes připravená a že soutěž má tedy jasnou misi – uvést na světovou mapu nová jména. Na jednu stranu je takové prohlášení možné brát jako obyčejnou rétoriku, kdy vedení festivalu převrací absenci režisérských hvězd do pozitivní zprávy o objevování nových tváří. Odhlédneme-li na chvíli od festivalové politiky a pragmatismu, které formují sestavování každé soutěže, a budeme-li chvíli necynicky doufat ve funkci festivalů, možná je ale za letošním výběrem skutečně promyšlený dramaturgický záměr a za deset dní bude možné festivalu označit za „objevitelský“. Vzhledem k tomu, jak spektakulárně pohořeli zavedení tvůrci jako Terrence Malick či Werner Herzog na únorovém festivalu v Berlíně, bylo by alespoň malé pozdvižení na světové scéně a ukázání nových směrů tím nejmenším, co by po sobě mohl letošní ročník zanechat. Festivalový skeptik se ale na jeho začátku neubrání pocitu, že v tomto ohledu možná bude více vzrušující dívat se v Cannes do jiných sekcí, než té hlavní...