Oslnivý monolit na pomezí světů / Hacker

Věrohodnost nového filmu Michaela Manna prý ocenili i samotní profesionální hackeři. Očekávání hodnověrně ztvárněných IT procesů ale při sledování snímku spíše škodí. Hacker je v první řadě uchvacující metafyzický kyber-thriller, v němž komplexní data utváří strohé grafické obrazce připomínající věžákovitou strukturu východoasijských megalopolí.

Působivé kompozice nočních velkoměst, které jsou s Mannovou tvorbou neodmyslitelně spjaté už od raného Zloděje, tak v aktuálním filmu získávají výrazné tematické opodstatnění. Makro a mikro perspektiva se tu v extrémních polohách setkává už v úvodu, kdy záběr na osvětlenou, hustě prosíťovanou Zemi vystřídá detailní vizualizace datového proudu. Fyzické věci jsou v Hackerovi opakovaně přirovnávané k virtuálním a obráceně a snímek toto vzájemné prostupování konkrétního a abstraktního nápaditě znázorňuje skrze celou škálu formálních nástrojů.

Začít lze u vzorově osvalené figury Chrise Hemswortha, která mnohým zabraňovala přijmout postavu Nicka Hathawaye jako věrohodného hackerského génia. Dokonalá muskulatura prototypního hrdiny tu ale slouží coby vyvažující kontrapunkt k jeho pozdější internetové přezdívce „ghostman“ – přízrak. Identita hlavního padoucha je ještě méně stabilní. Tajuplný záporák se ve vyprávění nejprve vyskytuje jen tušeně a v letmých náznacích a nakonec na sebe prozrazuje, že když se probudí, neví, kdo je a kde se nachází.

Hacker zároveň systematicky znejasňuje hranice mezi oddělenými lokacemi. Občas například schází celkové ustavující záběry, jež by náležitě oznámily přesun na nové místo. Složitějším akčním scénám pak vládne prostorová diskontinuita, která znemožňuje určit vzájemnou pozici jednotlivých aktérů konfliktu. Do popředí se tady posouvá zvuková stopa, v níž s ohlušující hlasitostí zaznívá střelba zbraní, místy přecházející až v neurčitou koláž ozvěn. S podobnou intenzitou film zdůrazňuje zvuky technologií a přístrojů. Bušení do klávesnice nabírá formu prudkého staccata, rachot mašin v cínových dolech potlačuje lidskou konverzaci.

Jako protiklad k hyperrealisticky zesíleným sluchovým vjemům snímek nabízí snově změkčené obrazy. Dosahuje jich především velmi nízkou hloubkou ostrosti, která z některých kompozic dělá digitální ekvivalent rozpitého malířského plátna. Zaostřování na různé předměty zájmu většinou probíhá nezvykle pomalu, s důrazem na samotný proces. Hmotné objekty se tak před našima očima zabstraktňují, nehmotné zvuky se naopak s fyzickou naléhavostí konkretizují.

Zdá se přitom, že všechny jmenované prostředky a jejich vzájemné spojení stabilně patří do repertoáru současné hollywoodské kinematografie. Kombinaci nepříliš sdílného vyprávění, rozostřených záběrů, střihové akční diskontinuity a intenzivních zvukových efektů – byť v jiném kontextu a jiném uspořádání – obsahuje například druhý a třetí díl bourneovské série. Její režisér Paul Greengrass navíc, stejně jako Mann, své filmy propagoval jako realistické. Zatímco ale těkavost „bourneovek“ směřuje k přehlcení podněty a vychází z Greengrassových dokumentaristických zásad, Hacker je v jádru více meditativní a umělecký.

Mannův snímek, jehož finále se odehrává v indonéské Jakartě, proto v lecčem připomene asijské autorské žánrovky. Závěrečné osobní střetnutí Hathawaye s padouchy není pojaté jako strhující klimax, ale v pozvolnějším duchu vybrané tvorby Johnnieho Toa – deštníkového baletu z Vrabčáka nebo metaforické zrcadlové přestřelky z Šíleného detektiva. Dvojice rivalů, ztrácející se v protisměrném folklorním průvodu, se v nejuhrančivějších momentech Hackera mění v imateriální duo fantomů, kdežto plynulý tok stejně zbarvených lidí odkazuje ke zhmotněnému toku dat.

Navzdory autentizujícím postupům – přesně odposlechnutým slangovým výrazům, filmování ve skutečných lokacích – se tak Hacker častěji podřizuje pravidlům alegorie a stylistického experimentu. Ocitá se přitom na pomezí několika zdánlivě separovaných světů, jejichž vzájemné směšování ukazuje v rámci jednolitého, omamně fluidního univerza. Mizernými finančními výsledky se Hacker možná řadí do kategorie propadáků, ovšem coby umělecké dílo se nad svými komerčně úspěšnějšími konkurenty s přehledem tyčí jako dokonale vysoustružený, oslnivý monolit.