Rozhovor s Bongem Jon-hoem / Zajímá mě, co je člověk
Režisér Bong Jon-ho patří spolu s Parkem Chan-wookem a Kimem Ji-woonem k nejvýraznějším tvůrcům současného korejského filmu. Přinejmenším na poli žánrové tvorby, která si však v jejich podání zachovává svébytnost. Na rozdíl od artově zaměřených filmařů Kima Ki-duka či Honga Sang-sooa tato trojice dokazuje, že ještě existují lokální průmysly, kde komerční dopad nevylučuje autorský vklad. Bong se proslavil především osobitými žánrovými směskami. V thrilleru o sériovém vrahovi Vzpomínky na vraždu z roku 2003 spojil satirické a karikaturní polohy s melodramatem a mysteriózní, až spirituální detektivkou. Mutant (2006) je přepracováním postupů monster movies a katastrofických filmů a nejintimnější Bongův film Matka, který natočil o tři roky později, se z odlišného úhlu vrací k motivu vyšetřování a neotřele si pohrává s postupy krimi. I Bongův loňský a první anglicky mluvený snímek Snowpiercer, nejdražší film v dějinách korejské kinematografie, jenž vznikal z velké části na Barrandově, je autorským projektem, byť z hlediska vyprávění a žánrové „čistoty“ projektem mnohem uhlazenějším.
Jsou korejské blockbustery něčím specifické? Přijde mi, že snímky jako Mutant nepředstavují z pohledu ze Západu zrovna ideál velkého hitu. Kombinují až příliš mnoho žánrů, jsou v nich až příliš náhlé přechody mezi odlišnými náladami. Slyší korejské publikum na jiné věci než to západní?
Diváci jsou všude dost podobní. Hlavně ti ve velkoměstech, protože i život ve velkoměstech je všude podobný. Mutant se soustředí na lokální korejskou rodinu, milou, ale dost podivnou. V případě Snowpierceru jde o téma univerzální, týkající se otázek jako je třídní boj. Science fiction je obecně univerzální žánr.
Šlo mi především o Mutanta, který byl velkým lokálním hitem, ale přitom nepřipomíná typické hollywoodské vyprávění. Charakter hlavního hrdiny se například proměňuje náhle, jde o ňoumu i tragického hrdinu zároveň, některé postupy jsou pak spíše z oblasti artového filmu...
Mutant záměrně mísí artové a žánrové vyprávění. Pro Korejce je navíc důležitá jedna specifická estetická kvalita a jeden ze základních způsobů uměleckého vyjádření, které se nazývá han. Nemůžete být pořád smutný. Chcete-li vyjádřit smutné věci milým způsobem, přistupujete k nim s radostí. Možná západní publikum takové vyjadřování smutku s úsměvem mate a působí na něj jako paradox.
Ve vašich předchozích filmech se více a rychleji než ve filmu Snowpiercer střídají různé nálady, herecké polohy, žánry. Myslel jste při jeho natáčení na západní publikum? Anebo nemáte pocit, že by se nějak zásadně lišil od zbytku vaší tvorby?
Důležitý rozdíl je, že hrdinové filmu nejsou Korejci. Když jsem natáčel Mutanta, sledoval jsem skutečné lidi kolem sebe a podle nich psal. Šlo o živé postavy. Tady vystupují postavy pocházející z kreslené předlohy, a navíc jde o západní charaktery. Proto se mohou zdát méně životné. Roli hraje i to, že jde o science fiction a že se ve filmu vyskytuje velké množství postav. Více než v jakémkoliv mém jiném filmu. Každá postava pak představuje jednu specifickou vrstvu. Když se soustředíte jen na matku a syna, můžete je pojmout jako mnohovrstevnaté postavy. U Snowpiercera se naopak jednotlivé vrstvy rozprostřely mezi množství hrdinů.
Snowpiercer, jenž vznikl v mezinárodní koprodukci,je adaptacífrancouzského komiksu Transperceneige. Byl jeho vznik výhradně vaše idea a co vás na adaptaci takto specifické předlohy lákalo?
Jsem fanoušek a sběratel komiksu a grafických románů. Když jsem náhodou objevil Transperceneige, zalíbil se mi a začal jsem uvažovat o tom, že podle něj natočím film. Příběh se ale ve scénáři výrazně změnil.
Jak natáčení ovlivnil fakt, že se snímek odehrává ve vlaku? Musel jste například přistupovat odlišně ke snímání a k choreografiím akčních scén?
Dlouho jsem přemýšlel, jak jej natočit. Byť je každý vagón odlišný, pořád je to jeden a ten samý opakující se prostor. Nakonec jsem vše vystavěl kolem pohybu: pohybuje se vlak, v něm se pohybuje hlavní hrdina Curtis a to vše snímá pohybující se kamera. Takže jde o jakýsi nekonečný, nezastavitelný pohyb zapouzdřený v dalším pohybu.
Hodně se hovořilo o tom, že Snowpiercer bude krácen pro uvedení na mezinárodních trzích. Měl jste při této koprodukci v něčem více svázané ruce než při práci v Koreji? A jak probíhala spolupráce s bratry Weinsteinovými?
Snowpiercer byl v červnu uveden ve Spojených státech v mém režisérském sestřihu. The Weinstein Company se nakonec rozhodla promítat moji verzi, nikoliv jejich. Loni v létě se pokusili vystřihnout dvacet minut, především z proslovů na konci. Odezva na testovací projekci v New Jersey ale nebyla příliš pozitivní. Pak promítli můj sestřih, který slavil větší úspěch. Tehdy nejspíš začali uvažovat o tom, že uvedou moji verzi. Na konci června šel Snowpiercer do osmi kin, o týden později se hrál asi v 260 kinech a další týden ve více než 350 kinech, takže to stále narůstá.
Nemáte pocit, že se pohybujete mezi dvěma světy? Snowpiercer je sice nejnákladnější korejská produkce, ale z hlediska Hollywoodu jde spíše o nízkorozpočtový film.
Identita Snowpiercera je neobvyklá. V Koreji vycházejí v médiích titulky „Nejdražší film všech dob“ či „Totální blockbuster!“. Představitel Curtise Chris Evans přitom v nějaké show zmínil, že točí s jedním korejským režisérem takový malý nízkorozpočtový, ale zajímavý film. Nicméně to dává smysl. V Koreji byl už Mutant s rozpočtem 11 milionů dolarů nákladný snímek. Snowpiercer pak stál zhruba čtyřikrát více. Všichni se obávali, že Bong zruinuje korejský filmový průmysl. Jenže Evans hrál v Avengers, což je úplně jiný svět. Na druhou stranu pro určitou část korejského publika může být Snowpiercer až příliš vážný a temný. Americké publikum naopak, zdá se, leckdy touží po něčem jedinečném a odlišném. Různých Transformers už viděli dost. Asi už nechtějí jen další marvelovské filmy. Možná i proto má Snowpiercer v Americe tak dobré recenze a přijetí.
Dnes stále více korejských filmařů zkouší úspěch v Hollywoodu. Park Chan-wook debutoval snímkem Stokerovi, Kim Ji-woon Konečnou s Arnoldem Schwarzeneggerem. Připomíná mi to situaci v 90. letech, kdy se snažili takto prosadit hongkongští filmaři, kterým se ale kvůli odlišným podmínkám příliš nedařilo. Mají korejští režiséři větší šanci? A vy sám toužíte pracovat s hollywoodskými rozpočty?
Park i Kim byli najati na hollywoodský film. Snowpiercer byl můj projekt, spolufinancovaný Koreou a dalšími zeměmi…
Ano, tomu rozdílu rozumím, šlo mi spíše o obecnou otázku…
Mně se takové přecházení líbí. Když jsem natočil Mutanta, ozvaly se mi agentury CAA či WME. V současnosti mám v Los Angeles agenta, který mi občas posílá scénáře. Kim Ji-woon i Park Chan-wook si na rozdíl ode mne nějaký vybrali a natočili. Park spolupracoval při natáčení Stokerových s Fox Searchlight a říkal, že šlo o strašnou zkušenost. Kontrolovali úplně všechno. Například – a to mi přijde poněkud děsivé – proč nosí ta a ta postava růžový kostým? Jen si představte, že takovému mistrnému režisérovi jako je Park Chan-wook dávají podobně malicherné připomínky! Jsem posedlý kontrolou. Musím mít nad vším dohled jako jsem měl nad Snowpiercerem. Byl to můj nápad a jeho realizaci jsem dovedl do konce. Takže bych nemohl natáčet v takovém systému, jakkoliv uznávám, že Hollywood má za sebou skvělou historii a spoustu výrazných děl. Můj nový projekt je opět mezinárodní, v korejštině a podílet se na něm budou i mezinárodní herci a štáb. V něčem bude jeho výroba obdobná jako v případě Mutanta či Snowpiercera.
Vaše filmy jsou na jedné straně poměrně nákladné, ale přitom jsou stále autorské. Jak je možné zachovat si takovou kontrolu?
Mé filmy se naštěstí v Koreji dobře prodávají. V Evropě a v Americe se promítají v artových kinech, ale v Koreji dominují multiplexům. Přestože v zahraničí může moje tvorba působit zvláštně, v Koreji existují lidé, kteří jsou ochotni do ní investovat. Mohu si vybírat, kdo bude moje filmy financovat. Samotného mě to překvapuje. Samozřejmě nevím, jak dlouho to bude trvat.
V Koreji se s rokem 2006 výrazně změnily podmínky v souvislosti s kvótami povinného uvádění korejských snímků. Není dnes těžší získat peníze na nákladnější a přitom současně autorské filmy?
Korejská filmová produkce prošla největší krizí v letech 2010 a 2011. Loni a předloni se výroba domácích snímků zvedla a jejich návštěvnost převýšila i návštěvnost těch zahraničních. Možná je to dočasný stav, ale momentálně je tak situace výrazně lepší než před pár lety. Tržně orientované filmy jsou na tom dobře. Tvůrci, kteří se snaží o umělecké filmy a hlubší výpovědi, se ale prosazují podstatně hůř. Investoři si pečlivě vybírají, do čeho vloží peníze, a následně kontrolují, co se v jejich filmech říká.