Rozhovor s Angelou Schanelec / Myslet na publikum mi nedává smysl
Německou režisérku Angelu Schanelec provází pověst radikální autorky s nekompromisními názory nejen na filmovou estetiku. V rozhovoru, který byl pořízen při její návštěvě loňského festivalu Fresh Film Fest, tento svůj status jednoznačně potvrdila. Schanelec se s neskrývanými pochybami vyjádřila nejen o existenci toho, čemu říkáme Berlínská škola, ale také o nutnosti brát během realizace filmu jakýkoliv ohled na publikum nebo o možnosti snadného získání peněz na natáčení artové tvorby v současném Německu. To je možná i důvod, proč od vzniku jejího posledního celovečerního snímku Orly uplynuly už více než čtyři roky.
Býváte označována za jednu z hlavních představitelek tzv. Berlínské školy. Cítíte se tak? Nebo je to jen nálepka vytvořená kritikou?
Vlastně je to spíš nálepka. Já osobně se necítím být členem čehokoliv. Na druhou stranu – asi by pro nás bylo mnohem jednodušší, pokud by něco jako Berlínská škola skutečně existovalo. Chápu snahu kritiků pojmenovat nějaké hnutí, sledovat jeho vývoj a čekat, jak skončí. Nicméně si nemyslím, že bychom Thomas (Arslan – pozn. aut.), Christian (Petzold – pozn. aut.) a já měli tolik společného, jak se někteří domnívají. Rozhodně jsme nebyli navzájem propojeni tak, že bychom o něčem debatovali, diskutovali a ovlivňovali se.
Znamená to, že ani ostatní se k Berlínské škole nehlásí nebo nenavazují na styl vašich filmů?
Těžko říct, nemělo by se to takto zobecňovat. V Německu samozřejmě existuje skupina lidí, kteří se zajímají o práci jiných. Řekla bych, že vzniklo něco jako „druhá generace“. Benjamin Heisenberg a Christoph Hochhäusler jsou si blíž, než jsme kdy byli my – Christian, Thomas a já. Mám pocit, že tahle další generace si je mnohem bližší. Víc spolupracuje, víc diskutuje o tom, co vlastně tvoří. Jak jsem už říkala – tohle jsme s Christianem a Thomasem nikdy nedělali.
Pod pojmem „hnutí“ si tedy představujete spíš společnou diskuzi než propojení dejme tomu na základě stylu?
Pokud chcete hledat spojení na základě filmového stylu, musíte nutně zobecňovat a zjednodušovat. Jen když porovnáte poslední filmy, které natočil Thomas, Christian a já, zjistíte, že jsou naprosto rozdílné. Nedomnívám se, že by existoval nějaký obecný styl.
V německém filmu se od 70. let začaly objevovat výrazné ženy jak na plátně, tak za kamerou. Měla na vás vliv práce režisérek jako Margarethe von Trotta, Helma Sanders-Brahms nebo Ulrike Ottinger?
Ne, to opravdu ne.
Existuje podle vás vůbec něco jako „ženská kinematografie“?
Určitě. Ale otázkou zůstává, co si pod tímto pojmem představit. Jsem žena, ale to ještě neznamená, že je důležité přemýšlet nad mou ženskou stránkou. Prostě přistupuji k filmu tak, jak přistupuji. Těžko říct, jestli by to bylo jiné, kdybych byla muž. Z hlediska „ženské kinematografie“ se můžeme bavit o tom, jaká témata ženy zaznamenávají, jaký mají na tato témata pohled a podobně. Kdybych já chtěla bojovat za ženská práva, nedělala bych to prostřednictvím filmu. Za nic nebojuji. Snažím se ukázat něco, co je pravdou života. To ale není feminismus. Filmy dělám proto, abych vyjádřila samu sebe. Neexistuje žádný jiný způsob, jak to sdělit. Pokud bych zvolila slova, napsala bych je na kousek papíru. S filmem je to ale jiné, tohle médium mi plně vyhovuje.
Zastavila bych se ještě u stylu vašich filmů, který je dosti nekonvenční například co se týče práce s prostředím nebo kamerou. Myslíte při psaní scénáře nebo při natáčení na to, jak bude vaše filmy vnímat publikum?
Já jsem publikum. Jsem přesvědčena o tom, že jsem naprosto normální a obyčejná. Když točím film, mohu se zeptat pouze sama sebe, jestli ho chci vidět. Kdo je vlastně publikum? Když se začnete ptát lidí, co mají rádi a co se jim líbí, dostanete tolik různých odpovědí! Myslet na publikum mi nedává smysl. Vnímám samu sebe jako někoho normálního. Jsem normální, nejsem jiná než ostatní. Navíc, já jsem ta, která za film zodpovídá, musí se líbit mně. Musím si říct – dobře, tohle chci dělat.
Několikrát jste ve svých filmech režírovala samu sebe. Je to pro vás jednodušší, nebo naopak složitější přepínat mezi funkcemi režisérky a herečky?
Nehraji příliš často. Udělala jsem to pouze dvakrát (Odpoledne, Nachmittag z roku 2007 a Štěstí mé sestry, Das Glück meiner Schwester z roku 1995 – pozn. aut.). Poprvé to nebyl ani záměr, jen se mi nepodařilo najít nikoho, kdo by splňoval mé představy, jak má daná postava vypadat. Bylo to zkrátka nejjednodušší řešení i co se týče kooperace s dalšími herci.
Mohla byste stručně říct, jak obtížné je v současné době v Německu sehnat peníze na typ filmů, které sama natáčíte?
Není to lehké. Vlastně je to čím dál tím těžší a hlavní zůstává spolupráce s televizí.