Aparát

Termín aparát/dispozitif^/1 vznikl z potřeby postavit do centra teoretické analýzy kinematografický akt samotný jako celek zahrnující systém produkce, směny i spotřeby. Snahy popsat kinematografickou instituci v její celistvosti a zachytit film jako technologický, institucionální a psychologický "stroj" vedly k energických diskuzím především v 70. a 80. letech minulého století.

Filozofické východisko tohoto pojmu nalézáme u neomarxistického filozofa Louise Althussera. Ten v eseji Ideologie a ideologické státní aparáty konstatuje, že k udržení státního pořádku je nutná reprodukce nejen pracovních sil, ale také pravidel daného řádu. K tomu podle Althussera slouží dva paralelní, vzájemně se doplňující systémy státních aparátů - represivní státní aparát (RSA), tvořený vládou, armádou, policií, soudy, atd.; a ideologické státní aparáty (ISA) složené z různých církví, veřejných i soukromých škol, rodin, právního a politického systému, odborů, médií, kulturních a uměleckých uskupení.

ISA zasahují převážně soukromou sféru a ke svému fungování využívají ideologie, zatímco RSA působí prostřednictvím násilí. Pojem ideologie u Althussera je širší, než jak jej obvykle chápeme - zahrnuje všechno to, co "reprezentuje imaginární vztah individuí k reálným podmínkám jejich existence", tedy veškeré systémy hodnot a způsoby zobrazování, které odrážejí společenský pojem "skutečnosti", a všechny mýty týkající se předpokladu jakési neproblematické, přirozené reality.

Ideologické aparáty jsou nástroje sociální kontroly, existující prostřednictvím "přirozených" institucí jako je náboženství, rodina, kultura apod. Díky těmto institucím "veškerá ideologie oslovuje nebo interpeluje konkrétní individua jako konkrétní subjekty". Tím, že jedince "osloví" a nabídnou mu identifikaci s určitým místem (tedy určitou subjektivitou) v daném ideologickém systému, vykonávají ideologické státní aparáty na jedince mnohem nenápadnější, ale přitom účinnější socializační nátlak než represivní složky. Sám Althusser pak mezi ideologické státní aparáty zařazuje i film.

Nejvýznamnějším teoretikem filmového aparátu je Jean-Louis Baudry, jenž tento pojem rozpracoval ve statích Ideologické účinky základního kinematografického aparátu a Aparát: Metapsychologické přístupy k dojmu skutečnosti ve filmu.^/2 Baudry používá metaforu filmu jako aparátu ve snaze postihnout rozličné aspekty filmu - především unikátní schopnost filmu vyvolávat "dojem skutečnosti", "umístit" subjekt do pozice diváka a vzbudit v něm touhu diváckou zkušenost opakovat (tedy mu poskytnout určité slasti). Dojem skutečnosti, vytvoření fantasmatické jednoty subjekt/divák a práce s touhou jsou hlavními charakteristikami filmového aparátu, který tedy zahrnuje nejen vědecký, technický základ filmové projekce (appareil de base), ale také celou filmovou instituci, její způsoby propagace, rozšiřování a řízení sociálních a psychických prostorů (dispositif).

Ideologický pojem aparátu uvádí Baudry v souvislost s Freudovým popisem psychického aparátu jako projektoru/mikroskopu. Film podle něj není extenzí psýché, ale technologickou simulací systému nevědomí-předvědomí-vědomí; a slasti, které poskytuje, jsou slasti ze splněných přání. O určitou rekonstrukci nevědomí či přehrávání nevědomé scény se podle Baudryho pokoušejí všechna umění, ovšem filmu se to díky jeho technologické vyspělosti daří nejlépe. Filmový aparát znehybňuje diváka v tmavém kinosále a zpoza něj promítá obrazy - tím vyvolává u diváckého subjektu regresi do dřívějšího vývojového stadia. Subjekt tak nejen halucinuje své uspokojení, ale také zakouší pocit, že právě on je tvůrcem obrazů. Zde Baudry připomíná Lacanovu fázi zrcadla, která jedinci poskytuje podobnou iluzi jednoty, úplnosti a kontroly vizuálního pole jako filmový aparát divákovi.

Technický aparát filmu vytváří iluzi pohybu a dojem kontinuity tím, že popírá minimální rozdíly mezi jednotlivými statickými okénky filmu. To podle Baudryho vyvolává ideologické účinky - divák je díky tomuto popření konstituován jako transcendentální subjekt či imaginární jednota, potvrzuje se jeho ústřední pozice a iluze kontroly nad fantazijním světem filmu. Identifikace s kamerou uspokojuje jeho touhu po řádu, organizaci a jednotě a dodává mu privilegovanou pozici transcendentálního subjektu. Technická, instrumentální povaha optického aparátu slouží k tomu, aby zakryl své ideologické účinky - idealistickou představu úplnosti a homogenity bytí, jakožto i fantazii "naprostého vidění".

Svět přestává být pro diváka otevřeným, nekonečným horizontem, je omezen rámováním, zachycen v určité vzdálenosti, a stává se tak objektem s přidaným významem a záměrem, implikujícím existenci diváckého subjektu. Svět transformovaný do obrazu je "uzávorkován", prochází fenomenologickou redukcí, čímž upevňuje pozici divákova ega - imaginární regrese navíc neumožní subjektu vnímat jeho nedostatečnost v řádu signifikantu. Stav divákova vnímání je naladěn na kontinuitu, která vytváří význam a je následně vnímána jako atribut subjektu. Kontinuita obrazů společně s kontinuitou narace vedou k popření konstitučních diferencí filmového světa.

Ideologický stroj nabízí specifické mody identifikace s obrazem, ale především s kamerou, což vytváří výchozí dojem transcendentálního subjektu vládnoucího "světu" na plátně. Forma narace a obsah obrazu pak ztrácejí zásadní význam, hlavní je identifikace s kamerou, právě v ní se vyjevuje funkce filmu jako ideologické instituce. Hlavní IDEOLOGICKÝ ÚČINEK filmového aparátu tedy spočívá ve FANTASMATIZACI transcendentálního SUBJEKTU: jako by subjekt sám nedokázal pochopit výlučnost své pozice, jsou jeho "nedostačující" orgány vnímání nahrazeny instrumenty ideologických formací, které mu toto (mylné) porozumění umožní.

Ve své druhé stati analyzuje Baudry afinitu Freudova popisu mysli a Platónova podobenství o jeskyni - obojí představuje určitý aparát, určitou topografii, princip vztahu mezi metaforickými místy (nevědomí-předvědomívědomí x jeskyně-vnější prostor). Obojí podle Baudryho vytváří podobnou iluzi skutečnosti jako filmový aparát - aparát jeskyně produkuje iluzi reality svými stíny, mysl dokáže vytvořit sen/fantazii. Nicméně tato místa jsou vzájemně převrácená - Platónův filozof chce uniknout, prolomit iluzi jeskyně, nazřít "pravdu", kdežto ŹFreudův mechanismus je udržován v chodu snahou vrátit se.

Teorie aparátu má samozřejmě mnoho kritiků, kteří obvykle poukazují hlavně na příliš univerzální a ahistorickou podstatu tohoto mechanismu (např. Nick Browne). Constance Penley zase připomíná, že již v letech 1850-1925 mnozí umělci a vědci evokovali nebo přímo vytvářeli antropomorfizované stroje reprezentující vztah těla k sociálnu, strukturu psýché nebo běh historie. Tyto stroje tvořily uzavřený, soběstačný mechanismus, charakterizoval je neustálý pohyb, voyeuristický a masturbatorní erotismus, sen o mechanické reprodukci umění a umělém zrodu či oživení. A právě na tuto tradici podle Penley navázal i stroj evokovaný teorií aparátu. Baudryho aparát je podle Penley ahistorický, teleologický stroj, který opomíjí ekonomické, společenské a politické determinace filmu, ale také jeho odlišnost od jiných forem umění. I univerzalita aparátu je Penley podezřelá - podléhá-li skutečně každý film nevyhnutelně stejnému fungování aparátu, možnost experimentů a subverze by byla zcela vyloučena.

Teorie aparátu povážlivě redukuje situaci diváka v kině i podle Joan Copjec. Baudryho aparát podle ní připomíná jistý přístroj vytvořený schizofreniky k popření odlišnosti pohlaví - teorie aparátu vytváří antropomorfizovaný stroj, který je projekcí libidalizovaného těla, je to falický stroj funkční pouze pro mužského diváka (připomeňme si, podle Freuda veškeré složité mechanismy a stroje ve snech mohou interpretovány jako symboly pro mužské genitálie). Copjec dokonce označuje teorii aparátu jako paranoidní obranu před odcizením, které do filmové teorie vnesli strukturalismus a sémiotika.

• Poznámky:
• 1) Duplicita pojmu vznikla několikanásobnými překlady, především pres angličtinu. Baudry rozlišuje "základní aparát filmu" (appareil du base), což je tedy technický základ a operace potřebné k natočení a sestavení filmu; a "aparát" (dispozitif), který zahrnuje celou filmovou instituci, i tedy subjekt. Některé české stati využívají pro francouzský výraz dispozitif překladu zavedeného v angličtině, tedy pojem aparát, jiné ponechávají původní termín dispozitif.
• 2) Ideological Effects of the Basic Cinematographic Apparatus (uveřejněno v Cinéthique 7-8 1970). Metapsychological Approaches to the Impression of Reality in the Cinema (uveřejněno v Communications 23/1975).